Nerad a s nejistotou píši následující řádky k těmto snímkům, ale zároveň vím, že je napsat musím. V jejich páru je skryt dotyk s minulou tragickou zkušeností mnoha lidí z počátku čtyřicátých let 20. století i jedna skvrna přítomnosti, jež se do historie teprve ukládá. Jen z nutnosti jsem se po několikaleté pauze ocitl v síti ulic i uliček severovýchodní části pražského Starého Města, ztráceje občas kontakt své slábnoucí „kognitivní mapy“ s místní realitou a dávaje zároveň při bloudění pozor na hrbolatější povrch chodníku z malých kostek. Zvláštní lesklá změna v povrchu chodníku mne zastavila. Ocitl jsem se před mosaznou destičkou o rozměru asi 10 x 10cm s rytým nápisem. Zvědavost mne přinutila číst. Text chodcům připomínal jméno paní Idy Aschenbrennerové (1882–1942), jež byla počátkem druhé světové války odvlečena do Terezína, odtud dál do Varšavy a posléze zavražděna. Zdržel jsem se zde jen několik vteřin; nechtělo se mi setrvat déle. Spěchal jsem, a navíc destička otevřela v mé mysli vzpomínku z dětství na lékaře, starajícího se o kus předměstí mého rodného města. Potkali jsme ho s tatínkem jednoho dne se žlutou hvězdou na kabátě, s kufrem v jedné a skládací židličkou v ruce druhé, jak vede stejně označenou starou matku, která se i při plném opření o jeho tělo sotva vlekla a on jí podkládal stoličku, aby si chvíli co chvíli odpočinula. Táta i pan doktor se navzájem pozdravili, prohodili několik vět a rozloučili se; i jako kluk jsem věděl, co to vše znamená, neboť rodiče mi v té době nic netajili. Koncem léta 1945 se pan doktor vrátil do své ordinace, jeho maminka domů již ne.
...