Ráno 10. dubna jsem s velikým zájmem čekal na projev Lecha Kaczyńského v Katyni, zvláště, když polský prezident měl promluvit jen pár dní po vrcholném setkání amerického a ruského prezidenta v Praze. Jak jsme se později dozvěděli, Lech Kaczyński chtěl mimo jiné říci, že katyńská lež byla stěžejní lží Polské lidové republiky. Ale její účinky se začaly projevovat již dříve. Když po přepadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 polská exilová vláda v čele s generálem Sikorským budovala v Sovětském svazu početnou armádu pod velením generála Anderse, představovalo „zmizení“ více než 20 000 důstojníků největší ohnisko napětí a střetů se sovětskými orgány, a celá armáda ještě v roce 1942 území Sovětského svazu opustila. Po objevení katyňských hrobů Němci žádali Poláci o vyšetřování Mezinárodní červený kříž, Stalin však otázku důvěry v sovětskou verzi položil jako sine qua non vzájemných vztahů, a pochybnosti polské exilové vlády posloužily Sovětům jako záminka k přerušení diplomatických styků. Samotný generál Sikorski krátce nato, jak praví sarkastické bonmoty, po několika předchozích marných pokusech zahynul při letecké nehodě v roce 1943 v Gibraltaru. Pak již nic nestálo v cestě zorganizování „vlastní“ polské „reprezentace“, které nakonec Sověti předali vládu v Polsku. Od poloviny roku 1943 až do roku 1989 pak „katyňská lež“ skutečně tvořila jedno z (ateistických) dogmat „Polské lidové“, přestože pravdu v Polsku věděl či tušil snad každý.
...