Dějiny a současnost

Max Manus (1914–1996) byl mezi svými spolubojovníky v Anglii za druhé světové války známý také pod přezdívkou Windowjumper. Jeho odhodlání vymanit svou zemi z jha německých uchvatitelů bylo stejně silné jako nasazení, které projevil již jako dobrovolník v zimní válce na straně Finů proti Sovětům. Stál na počátku norského domácího odboje, po zatčení gestapem (1941) a následném útěku do ciziny se v Británii přidal k norské exilové vojenské jednotce, podílel se na četných sabotážích. Svůj životní příběh vylíčil v autobiografických knihách (jedna z nich vyšla v anglickém vydání pod názvem 9 lives before thirty), které sepsal po válce, kdy mimo jiné byl v osobní ochrance krále Haakona VII. Jeho dobrodružný válečný život inspiroval režiséry Joachima Rnninga a Espena Sandberga. Vznikl tak válečný velkofilm Max Manus, který se nesoustředí jen na postavu tohoto muže, ale dává nahlédnout na celkovou situaci Norska, i když mnohdy samozřejmě jen v náznacích. Oba režiséři si „natrénovali“ vojenskou tematiku při natáčení propagačních filmů pro armádu, a tak třeba scény s Maxem Manusem v Karélii mohou z tohoto pohledu hrdě stanout vedle jiného severského válečného filmu, finské Talvisoty (Zimní válka) režiséra Pekky Parikky. Složitost vztahů skandinávských států a třetí říše stanula v posledních letech před kamerou často. Také v Dánsku vzniklo několik podobných filmů, přičemž tematicky, „ideály“ i některými záběry a filmařskými „triky“ je norskému Maxi Manusovi nejblíže asi Plamen a Citron (Flammen og Citronen) o dánských odbojářích Bentovi Faurschou-Hviidovi a Jrgenu Haageenovi Schmithovi, kteří se však konce války nedožili. Maně mě napadla rouhavá otázka. Co bychom v dnešní době asi tak měli udělat, kdybychom nedej bože museli vstoupit do ilegality... Já osobně bych nejdřív nastudovala co nejvíce filmů s konspirační a odbojovou tematikou – Kapitánem Klosem počínaje, Plamenem, Citronem a Maxem Manusem konče.