„Kdybys jen slyšel tu bublající krev / jak dere se z jeho rozervaných plic ... příteli, ty nemoh bys pak jen tak snést ... tu starou lež: Dulce et decorum est / pro patria mori.“ (Wilfred Owen)
Carl von Clausewitz, pruský generál a slavný vojenský myslitel, definoval význam polní bitvy takto: Lidumilné duše by si… mohly pomyslit, že je možno protivníka dovedně odzbrojit nebo porazit, a přitom mu příliš neublížit… Je marná, ba přímo scestná snaha nevšímat si povahy drsnosti jen proto, že je nám hrubost proti mysli… Jediným cílem války je donutit druhého fyzickým násilím, aby se podřídil…[naší; pozn. aut.] vůli… Zničení nepřátelských bojových sil je hlavním principem války…; k tomuto zničení bojových sil dochází převážně jen v boji…; jen velké a všeobecné boje vedou k velkým úspěchům…; úspěchy jsou největší tehdy, sloučí-li se boje v jednu velkou bitvu. Jeho interpretace byla založena na pruské, do značné míry traumatické zkušenosti s „novým“ způsobem vedení války v podobě napoleonského vojenského systému a tento vliv se skrze ni podepsal i na tom, jak bude bitva vnímána především ve druhé polovině 19. a ve většině 20. století. Toto období se krylo s modernizací evropské společnosti, jež se neodvratně promítala do všech sociálních institucí své doby, přičemž válka nebyla výjimkou. Výsledkem byl výrazný posun sociální i technologické reality, v jejichž rámci však Clausewitz, respektive jeho vulgarizovaná interpretace, i nadále zůstával hlavním zrcadlem, jímž byly válka a potažmo i bitva nahlíženy. Teoretická forma zůstala stejná, avšak její obsah, a především vztahy jeho jednotlivých částí, mnohdy problematické již za života slavného teoretika, dostaly zcela nové rozměry. Praktickým důsledkem byla proměna reality bitvy, která neměla v dějinách obdoby a zdaleka překonala i nástup užívání střelného prachu v 15. století. Pozornost tohoto zamyšlení však bude směřovat poněkud jiným směrem.
...