Dějiny a současnost

Vědecká práce spočívá mimo jiné ve schopnosti autora samostatně myslet, aplikovat své objevy na dosavadní stav vědění a rovněž náležitě předložit svoje výsledky odpovídající formou jiným. Výzkum a objevování proto musí mít jistý řád a určitá pravidla. Užitečnou příručku na toto téma Vádemékum odborné a vědecké práce (Kamil Mařík – Professional Publishing, Praha 2009) sestavila Jana Geršlová. Rukověť je určena širokému spektru čtenářů, především studentům všech stupňů škol, jinak řečeno všem, kdo se ve své profesi setkávají s psaným projevem a nutností prezentovat výsledky své práce. (tes)

O naší kultuře vaření a konzumace piva bylo napsáno mnoho knih odborných i beletristických. Úctyhodným projektem, který systematicky mapuje historii pivovarnictví, je Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska autora Pavla Jákla, jejíž druhý díl je věnován regionu jižních Čech (Libri, Praha 2010). Kniha má rozměry a váhu poctivého naučného slovníku a jejích bezmála osm stovek stran je nabito informacemi až nečekaně detailními. O autorově důkladnosti svědčí skutečnost, že například třeboňskému pivovarnictví je věnováno plných čtyřiatřicet stran hustě tištěného textu, budějovickému pak plných jedenačtyřicet. Dozvíte se ale i o pivovarech bezvýznamnějších, ba dokonce obskurních. Je příjemné knihou položenou na klíně jen zbůhdarma listovat, objevíte-li však – jako se to přihodilo autorovi této glosy – svého prapředka ve funkci sládka táborského pivovaru v čase napoleonských válek, nevadí vám ani, že jeho nájem měl zase ten smutný výsledek, že zásoby spotřebovány a dluhy zanechány. Taková kniha má pak v rodině všechny předpoklady stát se někdy v budoucnu součástí dědického řízení. (jde)

Co se stane, když hlava státu, nota bene korunovaná, začne vášnivě číst? Nikoliv však vládní rozbory (zahraničně)polické situace, analýzy volebních výsledků či politické komentáře, ale skutečné knihy? A když této své vášni propadne ve věku řekněme zralém? Tak tuto myšlenku rozvíjí britský spisovatel, herec a dramatik Alan Bennett ve své knížce Neobyčejný čtenář (přeložila Markéta Hofmeisterová, dybbuk, Praha 2010), která českého čtenáře jistě potěší, nejen když prosebně hledí směrem k strážcům nebe s nevyřčenou otázkou, zda jim bude umožněn let do londýnského City, kde doufají ve westminsterské části narazit na bibliobus... Totiž mobilní knihovna, která jednoho dne zaparkuje před Buckinghamským palácem, je právě tou hybnou silou, která královnu přivede k četbě. Její nejbližší spolupracovníci, ministerského předsedu nevyjímaje, jsou v podstatě zděšeni. Navíc královniným čtenářským souputníkem se nestane nikdo v jejich očích vážený, nýbrž obyčejný pomocník v kuchyni. A tak se rozhodnou královnu od této zhůvěřilosti odradit. Jenže v tu chvíli samozřejmě netuší, že může být ještě hůř... Zkušený psavec Bennnett, který je českému publiku známý z divadelních prken (Kafkovo brko; Lady z karavanu) a který vystudoval historii na Cambridgi a Oxfordu, si nejrůznějšími literárními odkazy, zápletkami či dialogy pohrává nejen s jednotlivými postavami své novely, ale i s jejím čtenářem – ať už tím „obyčejným“ či „neobyčejným“. (ivc)

Píše se rok 1939 a do malého městečka Molchingu poblíž Mnichova přjíždí malá dívka Liesel Memingerová, aby zde našla nový domov u adoptivních rodičů. Zpočátku ji trápí zlé sny, ve škole nepatří k nejlepším, ale postupně si na nové prostředí zvyká. Nachází kamarády, ale především v sobě objevuje vášeň pro čtení a knihy. Vše by mohlo být zcela normální, kdyby malá Liesel nemusela chodit do Hitlerjugend a nebyla zrovna válka. Mladý australský spisovatel Markus Zusak napsal knihu, která se hned po prvním vydání v roce 2005 stala světovým bestsellerem. Zlodějka knih (přeložil Vít Penkala, Argo, Praha 2009) je kniha o válce a o životě obyčejných lidí z jedné molchingské ulice. Autor dosahuje mimořádného efektu především díky samotné kompozici příběhu, kdy vedle sebe staví události běžného života malých dětí, které většinu času tráví na ulici hraním fotbalu a baví se drobnými krádežemi, a zážitky způsobené válkou, jako jsou transporty Židů do nedalekého koncetračního tábora Dachau či nálety spojeneckých letadel. Co však tuto knihu odlišuje od podobných příběhů, je postava hlavního vypravěče, přesněji vypravěčky. Je jí sama Smrt, která čtenáři barvitě popisuje, co se vlastně děje. Ovšem Smrt zde nevystupuje jako samozvaná ničitelka lidských životů, ale pouze jen jako posluhovačka, která bezvýhrady a odpovědně plní pokyny jiných. Snad proto ji chování lidí tak děsí. (eb)