Objemný druhý svazek tematické řady Velkých dějin zemí Koruny české je věnován velice specifické lidské činnosti, totiž cestovatelství. Předmět je tedy odlišný od dějin cestování, jež zahrnuje i aktivitu osob, jež bychom za cestovatele při nejlepší vůli považovat nemohli, přinejmenším proto, že jejich snem nemusel být objev neznámé země, a dále: cestovatel je člověk, který cestuje mimo jiné s cílem podat svým bližním svědectví o poznatcích nabytých během cesty. V první kapitole autor tyto definice zpřesňuje, ale nemění. Své vymezení ovšem ve skutečnosti mnohokrát překračuje. Dlužno přiznat, že nevyhnutelně, neboť fenomén „profesionálního“ cestovatelství se rodí až na konci 19. století a předtím (ovšem často i potom) bylo objevování neznámých či málo známých končin pouhým „vedlejším produktem“ cest, jejichž účel byl zcela jiný. To samozřejmě autor ví. Přesto je otázkou, zda mají mít v dějinách takto pojatého cestovatelství své místo fenomény, jako jsou například kavalírské cesty nebo diplomatická poselstva, jejichž účelem objevování neznámých zemědílů zpravidla nebylo. Nevystačíme ovšem ani s onou druhou částí definice, jež podmiňuje cestovatele také podáním svědectví, ve většině případů v podobě cestopisu. Ano, zejména v kapitolách pro starší období se Borovička svědomitě přidržuje vydaných textů a vlastní pramenný výzkum nepodniká ani tam, kde zůstává dosavadní literatura o dějinách cestování hodně dlužna, například pro 18. století.
...
Paseka, Praha – Litomyšl 2010, 760 s., 790 Kč