Nově vznikající pohraniční společnost byla totiž ve velké míře heterogenní a neintegrovaná. Pouze malá část obyvatel zde měla své kořeny, většinu tvořili přistěhovalci, které zatím s novým bydlištěm ještě nic nespojovalo. Aby na mnoha místech došlo k integraci vysoce problematického promísení starousedlíků, novoosídlenců z českého vnitrozemí, migrantů ze Slovenska a Maďarska stejně jako reemigrantů, vyžadovalo to kromě materiálních pobídek také nabídku identity. Kraj podél hranic nebyl důvěrně známý nejen samotným přistěhovalcům. Státní propaganda tedy v zdůrazňování českého charakteru pohraničí, jež údajně bylo přítomnými Němci přetvořeno pouze povrchně, neutuchala. Přesto byl tento kraj de facto pro většinu lidí z vnitrozemí po rozbití Československa v letech 1938/1939 a v období německé okupace cizejší a stejně tak – jak zaznamenaly dobové vtipy a zvěsti – často rovněž ne zrovna bezpečný. Zprávy o místy chaotických vztazích daly vzniknout představě „divokého západu“, zvláštní zóny, jež byla odtržena od pravidel a zákonů centra.
...