Dějiny a současnost

Právě probíhající výstava v Národním památníku na Vítkově, kterou připravilo pražské Národní muzeum se opět vrací k fenoménu „zlatých šedesátých“. Od roku 1989 se pro období šedesátých let v Československu konala již celá řada projektů, ať již z oblasti filmu, literatury, divadla či výtvarného umění. To, že dnes mnozí z nás nahlížejí na šedesátá léta jako na „zlatou“ dobu, je dáno především tím, jak toto desetiletí kontrastuje s obdobím komunistického teroru let padesátých a s následnou dobou normalizační šedi let sedmdesátých a osmdesátých. Pro ty, kteří v šedesátých letech vyrůstali, pak hraje jistě svou roli i velká dávka nostalgie. Mnozí političtí vězni, kteří v tomto desetiletí po dlouhých letech opustili věznice, na šedesátých letech zřejmě nic moc zlatého neviděli. Současná výstava se nevěnuje ani literatuře, ani filmu či divadlu, ale pokouší se celkem zdařile zmapovat životní úroveň té doby. A to není vůbec jednoduché, neboť výrobků, které by měly svou kvalitou či designem nějakou nadčasovou platnost, šedesátá léta opravdu nijak neoplývala. Podle statistik životní úroveň v Československu sice stoupala, ve srovnání se Západem však i nadále silně zaostávala. Mýtus o „zlatých šedesátých“ proto asi nejlépe vystihl již před lety spisovatel Pavel Švanda ve svých vzpomínkách, když napsal: Existuje vlivná legenda o „šedesátých“ jako době nadějné politické volnosti a nebývalého kulturního rozmachu. Skutečnost byla rozhodně střízlivější. Ano, tenkrát leccos v lidech i v okolnostech příznivě kontrastovalo s předchozím desetiletím. Ale nelze dost dobře mluvit o svobodě a možná ani o upřímné touze po ní. Na to byly dobové československé tužby příliš kolektivistické, příliš spjaté s ideálem mocného, vševládného státu. Byť jsme snili o režimu „s lidskou tváří“, měla to být přece jen vlídná tvář panská, v nejlepším případě úřednicky nezaujatá.