Dějiny a současnost

Sudety se v posledních letech opět dostaly do středu zájmu literatury. Tentokrát ale nikoliv v ideo­logicko-budovatelském duchu, jak píše i Christiane Brennerová ve svém článku v tomto čísle DaS, ale zcela „dobrovolně“, z vůle autorů. Až časový odstup zřetelně ukáže vrstvy tohoto směřování v celku, stranou jistě nezůstane ani kniha Dalibora Fundy Poslední promítač ze Sudet (Prostor, Praha 2010) s ilustracemi Borise Jirků. Autor v ní sepsal příběhy, které mu z velké části vyprávěla jeho babička, která z předválečných Sudet pocházela. Jednotlivé povídky pojmenované většinou po hlavních postavách (Rabas, Rin Tin Tin, HH, Fricek, Heinrich, Marianna, Mína) svou formou do jisté míry evokují lidovou slovesnost, příběhy předávané od úst k ústům, jež se postupně tak trochu přetvářející v mytologické příběhy. Osudy, a tedy i povídky se postupně proplétají a slepené střípky skládají vitráž osobní historie několika sudetských rodin, které musely čelit neúprosnému nacio­nálnímu běsnění. Každý si zvolil svou vlastní cestu, každý o někoho blízkého přišel – na začátku války, ve válce, na konci války. Nikdo neodešel jako vítěz. Přesto vyprávění nevyznívá tragicky, naopak spíš lehce absurdně – co všechno se jen může stát: v bitvě u Stalingradu, během totálního nasazení v Drážďanech, v pokladně železniční stanice na trase Praha – Berlín... A tak trochu připomíná, že pohraniční kraje prošly těžkou zkouškou. (ivc)

Máme velmi pružnou představu o tom, co je normální. Jsme v některých ohledech zkostnatělí a formální, ale věříme v právo na výstřednost, pokud jsou ty výstřednosti dost velké. K těm malým nejsme zdaleka tak tolerantní. Běda vám, když držíte špatně nůž, ale je vám přáno, pokud nosíte bederní roušku a žijete na stromě. Tato slova napsal o svých spoluobčanech, ba dokonce sousedech Angličan s francouzským jménem Louis de Bernires ve své nové knize Generálova šťastná smrt (přeložil Viktor Janiš, BB art, Praha 2010). Rodnou vísku ale přejmenoval na Notwithstanding a příběhy jejích obyvatel rozdělil do nedlouhých povídek, jež ovšem vytvářejí jakousi románovou mozaiku, jejíž prvky spojuje nejen místo děje, ale i postavy. Historky by to byly leckdy zcela banální – to by ale jejich vypravěčem nesměl být skutečný mistr svého řemesla, jehož umění mohli čeští čtenáři okusit již v celé řadě knih. Berniresovo dílo je totiž péčí Viktora Janiše přeloženo do češtiny ve své úplnosti a česká vydání následují za těmi anglickými s minimálními časovými odstupy. Třebaže příhody ze života anglické vesnice nedosahují šíře a závažnosti autorova vrcholného románu Ptáci bez křídel či nejproslulejší autorovy prózy Mandolína kapitána Corelliho, ani se nevyznačují černočerným sarkasmem tzv. Jihoamerické trilogie, jedná se o knihu, v níž se pozoruhodným způsobem snoubí suchý humor se slzami dojetí. Bernires opustil hrdiny z exotických zemí a složil půvabný hold výstředníkům rodného kraje. (jde)

Útlou knížku Město mezi domy (Gasset, Praha 2009) by určitě neměl minout nikdo, kdo se zabývá prostorem a architekturou ať už jako odborník či laik. Rozhovory s pěticí předních českých architektů – Roman Koucký, Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Petr Pelčák, Jan Sedlák – nejenže přibližují jejich vlastní tvorbu, ale také jejich názor na budoucnost řemesel spojených se stavěním domů, na urbanistický vývoj či na důležitost technického vzdělání v architektuře, ale třeba také nutnost osobitosti architekta. Zlatý řez nelze ignorovat. Je v něm tolik tajemna, že nevycházíte z údivu: Je to „nadlidská“ záležitost, kterou člověk ani nemohl vymyslet. Bohužel v našem školství se o takových věcech většinou ani nedozvíte. Nakonec jsme rádi, když jdou lidé do kina na Šifru mistra Leonarda, kde se teorií zlatého řezu a Fibonacciho číselnou řadou zabývají. Je to pozitivní příklad propagace složitého vědění. Díky této knize a filmu – ať je příběh jakýkoliv – se spousta kulturou jinak nezasažených lidí dozví, že existují spojitosti mezi číslem, obrazem a mýtem, který prostupuje našimi dějinami a formuje je... Najednou se učí vidět obecnou „krásu“... Tak odpověděl Roman Koucký na otázku: Jaký máte vztah k zlatému řezu, proporci představující ideál krásy? Za pozornost rovněž stojí názory jednotlivých architektů na dnešní, poněkud ožehavou situaci v památkové péči, zde za všechny Jan Sedlák: Duch místa a pokrok, či chcete-li rozvoj, nestojí proti sobě principiálně v protikladu. Dokonce bych řekl, že prací architekta by mělo být sledování obojího... Věřím, že problémem, který pociťuje velká část architektonické obce, je spíše praktikovaná památková péče, nikoli její obecná podstata. Vždyť ochrana prostředí, především historické povahy, je závazkem každého architekta, jeho „Hippokratovou“ úmluvou se společností, a tedy také součástí jeho práce... (ivc)