Na málokoho ze smrtelníků se Štěstěna smála tak jako na Alexandra von Humboldta (1769–1859) – byl bohatý, krásný a charismatický, vysoce inteligentní a neuvěřitelně vědychtivý, nadaný nevšední pamětí, úspěšný, vlivný a po celý život vážený a ctěný.
Jen málo přírodovědců nové doby bylo univerzálnějších a více toužilo po komplexním poznání světa jako celku, o málokom je tolik sekundární literatury a studií. Letošní rok přináší hned dvě humboldtovská jubilea – 240 let od jeho narození a 150 let od jeho úmrtí. 6. května 1859 zemřel, téměř devadesátiletý, na rodinném zámku Tegel u Berlína, kde se 14. září 1769 narodil. Jeho otec, pruský důstojník a statkář, zemřel již v roce 1779 a výchova Alexandra a jeho o dva roky staršího bratra Wilhelma připadla matce, dceři z bohaté hugenotské rodiny, která pro své syny angažovala množství špičkových domácích učitelů. Po krátkém studiu na univerzitách ve Frankfurtu nad Odrou a Göttingenu (zde se seznámil s Georgem Forsterem, přírodovědcem druhé Cookovy výpravy), na obchodní akademii v Hamburku a montánní akademii ve Freibergu se v letech 1792–1796 věnoval státní službě, kde to dotáhl až na vrchního důlního radu, což byla funkce spíše pro pány před penzí. V rámci mnoha studijních cest po důlních revírech Německa navštívil i Čechy. V roce 1795 pobýval se svým bratrem, pozdějším slavným lingvistou a zakladatelem berlínské univerzity, ve Výmaru, kde se seznámil i s Schillerem a Goethem. Pro Schillerův časopis Die Horen napsal kdysi slavný naturfilosofický článek Die Lebenskraft, oder der rhodische Genius, odrážející ve formě krátké mytologizující povídky jeho názory na živou přírodu. Výsledky svých studií s galvanismem a motorikou zvířecích svalů uveřejnil knižně jako Versuche über die gereizte Muskel- und Nervenfaser, 1797 – dnešní ochránce zvířat by obcházel mráz.
...