Zkušenost s Blízkým východem se u raně novověkých cestovatelů hned v několika ohledech lišila od té dnešní. V 16. a 17. století Evropané navštěvovali Blízký východ takřka výlučně v rámci pouti po Svaté zemi.
Jednalo se tedy o jeden ze sousedních „cizích světů“, s nímž byl křesťanský Západ v neustálém kontaktu již od dob svého vzniku a jehož obraz se patrně promítl i do představ v pozdějších stoletích koloniální expanze. Ke Svaté zemi se váže i cestopis Putování aneb cesta (1607). V očích jeho autora, Kryštofa Haranta, i dalších evropských křesťanů se jednalo o „nejlepší“ ze všech zemí, jejíž současný stav se ovšem lišil od biblických popisů. Evropskou zkušenost s Blízkým východem, zdejší krajinou a obyvatelstvem předurčovaly stejné texty a „interpretační rastry“, které poutníci „přikládali“ na Svatou zemi. Jinak řečeno, islámský Orient se většinou četl optikou Bible. Kromě biblického čtení se ale zaměříme i na cestopisy, v nichž se poprvé setkáváme s ucelenějším systémem představ o islámském Orientu bez zakotvení v Písmu a biblické tradici.
...