Dějiny a současnost

Osudy českých překladů knih jižanského romanopisce Cormaca McCarthyho (*1933) jsou v lecčems podobné osudům jeho tvorby ve Spojených státech. První dva díly tzv. Hraničářské trilogie — romány Všichni krásní koně a Hranice (č. 1995 a 1997) — na našem trhu propadly, byť se jejich převodu ujal jeden z nejtalentovanějších mladých překladatelů Tomáš Hrách. Ke druhému — tentokrát již úspěšnému — pokusu o průlom se nakladatelství Argo odhodlalo až románem Tahle země není pro starý (č. 2007), jehož zfilmování se úspěšně zhostili bratři Coenové. Překlad postkatastrofické prózy Cesta, ověnčené Pulitzerovou cenou za rok 2007, se pak výrazně umístil v anketě Lidových novin o knihu roku. Román Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (přeložil Martin Svoboda, Argo, Praha 2009) z roku 1985 je situován do americko-mexického pomezí poloviny 19. století. Vypráví o bandě zabijáků (celá řada postav má své historické předobrazy), která se nechává najímat místními mexickými politiky k vraždění Indiánů. Své "pracovní výkony" vykazují získanými skalpy, které ovšem zdaleka neodebírají jen obětem, k jejichž likvidaci byli najati. „Mravní zákon si lidstvo vynalezlo proto, aby silné zbavilo práv ve prospěch slabých. Historické právo jej popírá na každém kroku,“ říká soudce Holden, jakýsi ideolog a nepsaný vůdce bandy, jehož fyzické vzezření, vzdělanost, prapodivné záliby i nevyzpytatelná bezohlednost z něho dělá nejzlověstnější postavu v nedohledné konkurenci zloduchů, surovců a vrahů, jimiž se kniha hemží. Není divu, že román postrádá jakéhokoliv kladného hrdinu a je vlastně jen sledem nekončících ukrutností, jejímiž oběťmi jsou Indiáni, vojáci, obyvatelé městeček a vesnic i samotní členové bandy. Autorův poněkud misantropický pohled na svět je ovšem vyvážen nevšedními literárními kvalitami, mezi nimiž lze vyzdvihnout bohatý imaginativní jazyk i řadu symbolických přesahů, které lze z knihy vyčíst. Bez nich by ostatně šlo jen o tuctový krvák a nikoli o jednu z literárních událostí letošního roku. Publicista Hal Crowther o McCarthyho tvorbě napsal: „Jsou jen tři věci, které člověku mohou zabránit v obdivu ke Cormacovi McCarthymu: absence hudebního sluchu, slabý žaludek a optimistické založení.“ O Krvavém poledníku platí jeho slova bezezbytku. (jde)

„Člověk se rve se životem, úmorně si zajišťuje a zlepšuje své postavení, domáhá se stále a stále většího majetku a přepychu, tvoří nové a nové hodnoty, objevuje, vynalézá, buduje atd. v podstatě jenom proto, aby se vyšinul, ať již svým blahobytem, svým sociálním, mocenským postavením nebo svou slávou a vážeností, nad ostatní lidi, neboť čím význačnějšího postavení dosáhne, tím většími nadějemi na vítězství v erotickém zápolení se může kojit. Staré přísloví "Práce šlechtí" je naprosto pravdivé. Prací si člověk zjednává větší lesk, větší erotickou vábnost“ napsal v roce 1938 svérázný myslitel, biolog, psychoanalytik a literát Bohuslav Brouk. Citovaný text je součástí delšího eseje O funkcích práce a osobitosti, který v letošním roce nově vydal v nakladatelství Volvox Globator Viktor A. Debnár společně s dalším Broukovým provokativním esejem O pošetilosti života a smrti (Volvox Globator, Praha 2009). Broukovy texty jsou i více jak po padesáti letech od svého prvního vydání stále nesmírně aktuální nejen díky autorově schopnosti psát čtivě, ale především pro svůj sarkasmus a ironii, s níž autor přistupuje k tabuizovaným tématům, společenským (pseudo)hodnotám a konvencím. (eb)

Nestává se často, aby edice dokumetů byla strhujícím čtením. V případě knihy Jiřího Lacha Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny (Burian a Tichák, Olomouc 2008) tomu tak rozhodně je. Hlavní těžiště edice sice spočívá ve zmapování geneze ambiciozního nakladadatelského projektu Jana Laichtera na moderní vypsání českých dějin, ve druhém plánu se však před čtenářem rozevírá neméně zajímavý příběh se smutným koncem, příběh českého nakladatelele. Od svého založení v roce 1896 patřilo nakladatelství Jana Laichtera mezi nejlepší nakladatelské domy v Praze a vysokou úroveň si udrželo až do svého nuceného zániku v roce 1949. Vynikající pověst si nakladatelství získalo i díky své odvaze orientovat svůj ediční plán na domácí a překladovou naučnou literaturu (filosofie, historie, umění). Pro Jana Laichtera i jeho nástupce ve vedení podniku, syna Františka, bylo vydávání knih nejen obchodem, ale především posláním. Oba se řídili zásadou, kterou František Laichter formuloval v roce 1933 na X. mezinárodním sjezdu nakladatelů v Bruselu: „Jako nakladatelé nezajišťujeme jenom administrativní chod a obchodní rozvoj svých podniků... Vskutku každá kniha, kterou vydáváme a která má co říci, nese v sobě naději, že zasáhne veřejné mínění a že je změní. Je to jeden z nejčestnějších našich úkolů a jedna z nejvážnějších našich odpovědností, že můžeme a máme měnit a kultivovat veřejné mínění.“ (eb)