„Jsme přesvědčeni, že jedním z nezbytných předpokladů, aby se tato nezdravá situace nemohla opakovat, je nejen proklamace o prohlubující se demokratizaci, ale i opatření, aby ti funkcionáři, kteří prokázali, že nestačí na práci v kulturní oblasti, nemohli nadále narušovat vztahy mezi stranou a inteligencí. Z naší zkušenosti jsme nabyli tohoto přesvědčení o tehdejších pracovnících ideologického oddělení ÚV KSČ Auerspergovi, Šimkovi, Sitařovi, Divišovi, Pecnovi a Zajíčkovi, u některých pak tím spíše, že takovou kritiku sami iniciativně připravovali, dále rozšiřovali a prohlubovali“ (Stanovisko redakční rady DaS ke své restituci ze 14. března 1968). V lednu 1968 z iniciativy skupiny historiků při Československé historické společnosti proběhla petiční akce, při které se více jak 330 českých a slovenských historiků jednoznačně vyslovilo pro obnovení redakce a redakční rady DaS z ledna roku 1965. Na konci února 1968 pak předsednictvo Socialistické akademie (nástupkyně Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí) rozhodlo o odvolání šéfredaktora Zdeňka Šumbery a současně i redakční rady. Následovalo provolání původní redakční rady ocitované v úvodu a příprava nového čísla DaS pod staronovým vedením šéfredaktora Zdeňka Šikla. Časopis tak prošel další proměnou, tentokrát ve všech směrech k lepšímu. Květnové číslo bylo doslova nabité podnětnými články. Svou studii o kolaboraci otiskl Jan Tesař, Jaroslav Marek se věnoval úvaze o smyslu dějin, Milan Hübl na příkladu osudu Záviše Kalandry otevřel problematiku politických procesů v padesátých letech. A v nastoupeném trendu DaS pokračoval i v dalších číslech. V červnu na Tesařův článek navázal Tomáš Pasák svým portrétem generála Aloise Eliáše, Bedřich Loewenstein publikoval ukázku ze své knihy o Bismarckovi a v červenci v DaS vyšel rozhovor Zdeňka Šikla s bývalým ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou. Srpen 1968 však slibný rozmach časopisu přerušil. Nad DaSem se opět začala stahovat mračna.
(Pokračování příště)