Dějiny a současnost

„...má tak obrovskou vědeckou produkci, že navzdory své výborné paměti jednou našla v hloubi zásuvky kopii článku, nemohla si vzpomenout, že by ho někdy viděla, začala ho tedy číst, obsah ji nebývale nadchl a pokryla margínu spoustou nadšených výkřiků (Ano! Přesně tak!). Teprve po přečtení několika stránek si uvědomila, že to je její vlastní článek, asi deset let starý...“ Akademický svět velmi sarkasticky a otevřeně (skoro by se chtělo říci svérázně až nemilosrdně) popsala ve svém románu Ti nejlepší z nás (přeložila Jarka Vrbová, Euromedia — Knižní klub, Praha 2009) norská autorka Helene Uri. A nutno podotknout, že její znalost prostředí (donedávna působila jako vědecká pracovnice-lingvistka — na univerzitě v Oslo) je velmi detailní, takže příběh mladého jazykovědce Pala Bentzena, jedné z renomovaných profesorek a vedoucí Ústavu futuristické lingvistiky (Futlingu) Edith Rinkelové a krásné doktorandky Nanny Klevové vyvolal mezi norskými akademiky tak trochu rozruch — lze-li tak nazvat rozpaky nad "vynášením akademického špinavého prádla", jak pravděpodobně mnozí román chápou. Zápletkou ani vtipem norská autorka za mistrem příběhů z akademického prostředí Davidem Lodgem nijak nezaostává. Naopak, její líčení trudné reality se nevyhne ani narážkám na nutné citace či nejrůznější evaluace: „...publikovat v norských, případně skandinávských časopisech není ani v nejmenším zárukou vysokého kreditu...“ Podaří se v těchto kulisách objevit základní gramatický vzorec společný všem jazykům? A nedojde úhony morálka a kolegialita zúčastněných? Odpověď je nasnadě... (ivc)

Proslulým případem ruského sériového vraha Andreje Čikatila se inspiroval mladý britský autor Tom Rob Smith. V románu Dítě číslo 44 (přeložil Josef Hanzlík, Knižní klub, Praha 2009) ovšem tyto autentické tragické události sklonku sovětské éry zasadil do doby Stalinovy smrti, přičemž prolog příběhu se odehrává dokonce již v roce 1933, v době hladomoru na Ukrajině. Autor nastudoval dobové sovětské reálie s mimořádnou pečlivostí a všechny znalosti také okázale předvádí. Problematický je ovšem žánr knihy. Nejspíš by jej bylo možné označit za thriller, ale autor měl zřejmě i vyšší cíle. Postavy jsou charakterizovány nejednoznačně a vyznění spletitého příběhu by čtenáře mělo vést k zamyšlení nad možností odčinit zlo spáchané z přesvědčení. Jenže hlavní hrdina, bývalý příslušník tajné policie, se svou neprůstřelností podobá Jamesi Bondovi a jeho motivace k umanutému pátrání po vrahovi je jen těžko uvěřitelná. Výsledkem je tak podivný hybrid, který si ovšem — vzhledem k počtu jazyků, do nichž byl přeložen — našel své čtenáře po celém světě. (jde)

Sovětský svaz — tentokrát ovšem v tzv. době stagnace — zachytil ve své knize moldavský autor Iulian Ciocan a nazval ji Než zemřel Brežněv (přeložil Jiří Našinec, dybbuk, Praha 2009). Kapitoly útlé knížky lze číst jako samostatné povídky, jejichž postavy se ovšem volně prolínají. Drobné příběhy z každodenního života moldavské metropole se odehrávají v zapáchajících svobodárnách a ubytovnách, kde mnohé rodiny tráví celý život, i v bytech lokálních prominentů. Postavami jsou zahořklí váleční veteráni, zasloužilí členové strany, stárnoucí manželské páry, které spolu přežívají jen setrvačností, i mládež, která má pro ideály svých otců a dědů jen posměch a lhostejnost. Autor ironicky i s hlubokou empatií zachytil ubíjející a bezvýchodnou realitu brežněvovské éry, a složil tak rodnému Kišiněvu svérázný hold. (jde)

Jako dlouhá báseň se čte poslední kniha Olgy Tokarczukové přeložená do češtiny. Jako dlouhá mytická báseň. Tato výrazná polská autorka se totiž zapojila do celosvětového knižního projektu Mýty a pro čtenáře převyprávěla jeden z nejstarších: sumerský mýtus o bohyni Inanně, která sestoupila do podzemí, aby našla svou sestru, porazila smrt a vrátila se — Anna In v hrobech světa (přeložil Jan Faber, Kniha Zlín, Zlín 2008), tak zní její básnický, nebo možná spíše hiphopový název, který naznačuje, že autorka příběh oblékla do jiného, "moderního" hávu. Netřeba se však bát, že by tím utrpěla "dávnost" či univerzálnost tohoto mýtu o jakési matce-prabohyni, z níž se pak zrodily v pozdějších mytologiích bohyně jiné. Olga Tokarczuková opatřila své dílo také doslovem, kde nejen přibližuje svou motivaci a způsob práce při "kříšení mýtu", ale také naznačuje, na jaké jeho motivy a přesahy se zaměřila především: „Je paradoxní, že písek dnešního Iráku, země, která se stala arénou tak mnoha projevů agresivního triumfu patriarchálních sil: diskriminace, dobývání, konfrontace, touhy po dominanci, nám dnes na počátku nového milénia, po několika tisících letech, odkrývá mytologickou postavu mnohotvářného, ženského božstva. My, kteří jsme vyrostli obklopeni základními premisami patriarchálního monoteismu, se zřídkakdy zamýšlíme, jak hluboko vniklo toto paradigma do každé části naší psychiky...“ (ivc)