„Shledali jsme, že národ širé Polsky jest nám mnohem podobnější... Souhlasí s námi souzvukem řeči, ...tmelí jej s námi i jednota krve a souvisí s námi poutem podobnosti...“ (z Manifestu Přemysla Otakara polským knížatům)
V prvním měsíci roku 1285 ožily uličky říšského města Chebu nebývalým ruchem. Římský král Rudolf I. Habsburský sem tehdy zavítal, aby byl přítomen vysvěcení kostela zdejšího minoritského kláštera poničeného v roce 1270 požárem. Pro české dějiny činí tuto epizodu zajímavou akt fyzického spojení Václava II. a Jitky Habsburské, jímž zde byl stvrzen jejich již dříve uzavřený sňatek. Ze zorného pole českých historiček a historiků se však vytratil jeden zajímavý aspekt celé události. Ze zápisu pořízeného chebskými minority víme, že k Václavovu doprovodu, v jehož čele slavnostně vjížděl do městských bran, náležela i dvě nejmenovaná polská knížata. O jejich identifikaci se bez větších úspěchů pokoušeli již mnozí, aniž by si položili otázku, jaké okolnosti vlastně přivedly Piastovce mezi řady cestovního dvora mladého českého krále. Lze tuto událost vysvětlit pouhou cestovní realitou tehdejší střední Evropy, která vedla kroky koní polských knížat do Chebu přes Čechy? Nebo šlo o promyšlenou reakci rádců Václava II., kteří se tak vymezili vůči nabídce doprovodu, který chtěl svému zeti poskytnout sám Rudolf, tak říkajíc z vlastních osvědčených zdrojů? Dost možná sehrála roli souhra obojího. Pokud se však vypravíme proti toku dějin, získá přítomnost „polských knížat“ ve Václavově cestovní družině zcela jasné obrysy.
...