Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: "Neznámá" druhá republika

Aktuální číslo

Židé přes palubu

Židé přes palubu

Konstrukce „židovské otázky“ za druhé republiky
Michal Frankl

„Když byla u nás v posledních dnech nadhozena ‚židovská otázka‘,“ začínaly sionistické Židovské listy jeden ze svých komentářů již tři týdny po mnichovské dohodě, a reflektovaly tak neobyčejnou rychlost, s níž se „židovská otázka“ za druhé republiky stala jedním z nejskloňovanějších výrazů.

Politici, novináři, intelektuálové a agitátoři všech světonázorových směrů se cítili nuceni se k ní vyjádřit a přispět svou troškou do mlýna nápadů, jak údajný problém spočívající v existenci židovské menšiny vyřešit. Jako samozřejmost české noviny diskutovaly potřebu židovského „vystěhovalectví“ a zdůrazňovaly nemožnost poskytování útočiště židovským uprchlíkům. O „židovské otázce“ spekulovali nejen antisemité z řad politické pravice či přímo českých fašistů, ale také lidé, kteří se sami za antisemity nepovažovali a byli často spojeni s liberální a demokratickou tradicí první republiky. Přitom hovořit o postavení židovské menšiny jako o „židovské otázce“ nebylo ani samozřejmé, ani to nebylo reakcí na její zvláštní postavení. Samotný pojem a priori postuluje existenci problému údajně vyvolaného židovskou menšinou a zároveň implikuje potřebu jeho „řešení“. Slovo „otázka“ bylo již přinejmenším od 19. století zpravidla ve veřejném diskurzu používáno ve spojení s významnými společenskými tématy, jež vyžadovala pozornost a pro něž se nabízely různé možnosti řešení: například „otázka sociální“, „ženská“, „česká“ či například „časová“. Diskurzívní rámec „židovské otázky“, i když ne vždy rozvíjen pouze antisemity, ze své podstaty definoval Židy jako specifickou, odlišující se skupinu, a byl proto v konfliktu s moderním projektem integrace Židů do společnosti.

„Šílené nápady“ Nakolik byl rámec diskusí o „židovské otázce“ návodný a inspirativní, lze sledovat například na memorandech zasílaných československé vládě a zvláště na agilních návrzích jednotlivců: dva plzeňští právníci si například od „řešení židovské otázky“ slibovali možnost založení vlastní advokátní praxe, jistý textilní továrník od „vystěhovalectví“ československých Židů očekával posílení exportu, představitel ortodoxních Židů zase sliboval výměnou za vládní podporu zorganizovat „vystěhování“ svých souvěrců. Absurditu řady návrhů pak ztělesňoval jistý petent, který se představil jako Žid české národnosti z Terezína a nabízel svůj program na „řešení otázky židovské“. Navrhoval provést soupis Židů a jejich majetku a podporovat přeškolení a emigraci do zahraničí. Zároveň měla být z židovského kapitálu zakoupena menší oblast, v níž mělo přeškolování probíhat, později tam měli být shromážděni starší Židé, které by nebylo možné vystěhovat do zahraničí. Opět za židovské peníze měl být zřízen pracovní tábor s vojenským dozorem určený pro mladší Židy. Jako perličku lze snad již jen dodat, že v čele židovské menšiny měl stanout židovský vůdce, který by byl jmenován a kontrolován ministerstvem vnitra. Židům by mělo toto (drasticky znějící) řešení zajistit solidní a lidský přístup, československý stát by naopak z jejich vystěhovalectví a rozšíření možnosti zahraničního obchodu profitoval ekonomicky. Tyto někdy bláznivé či osobně motivované a jistě ne příliš dobře propracované návrhy dokreslují atmosféru druhé republiky a charakter diskusí o „židovské otázce“. Předně ukazují, že existence „židovské otázky“ byla téměř všeobecně uznávána a nepotřebovala žádné důkazy. Neméně zajímavé je, že většina diskusí o „židovské otázce“ (kromě čistě antisemitských protižidovských výpadů) se soustřeďuje na ekonomické a profesní postavení Židů či jejich majetek na jedné straně a na straně druhé na židovské „vystěhovalectví“ (jak bylo eufemisticky vyhánění Židů označováno) a jeho hospodářské dopady. Tento ekonomizující pohled na „židovskou otázku“ později často přebírala marxistická historiografie (Václav Král) a často její ozvuky nalézáme v literatuře a učebnicích dodnes. V tomto kontextu se pak hovoří více o odlivu židovského kapitálu do zahraničí než o antisemitismu a porušování práv části obyvatel Československa. V roce 1938, zvláště po „anšlusu“ Rakouska, jako by se roztrhl pytel s nejrůznějšími plány na řešení „židovské otázky“ a s vystěhovaleckými schématy, která měla obejít skutečnost, že téměř žádné státy na světě nebyly ochotné židovské uprchlíky ve větším množství přijímat. Spekulovalo se tak o zcela nereálných možnostech ustavení velkých židovských osad ve francouzských či britských koloniích. Nachum Goldmann, předseda Židovské světové organizace (World Jewish Congress), při jedné tiskové konferenci ve Společnosti národů v lednu 1939 označil plány evropských státníků na usídlení Židů v nejrůznějších nehostinných končinách, proklamované bez konzultace s židovskými organizacemi, přímo za „šílené nápady“. Jak je možné, že diskurzívní rámec „židovské otázky“, který zpochybňoval rovnoprávnost Židů a vedl k „šíleným nápadům“, byl již pár dnů po Mnichovu téměř univerzálně akceptován?

Uprchlíci ve vlastní zemi Jako očividné vysvětlení se nabízí antisemitismus a velké množství uprchlíků z pohraničí. Dramatický nárůst protižidovské propagandy za druhé republiky byl součástí širšího ideologického posunu doprava a byl jednou z reakcí na mnichovské ponížení. Vzestup nacionalismu, šovinismu a antisemitismu v Československu v roce 1938 je – přes všechny rozdíly v dobovém kontextu – velmi dobře srovnatelný s podobným obratem v Maďarsku po roce 1918. V obou případech souvisela vlna antisemitismu s teritoriálními ztrátami, zmenšením území státu a ztrátou oblastí obývaných národnostními menšinami a s pocitem ponížení a ohrožení. V roce 1938 se Československo přiřadilo k dlouhé řadě států ve střední a východní Evropě, které v meziválečném období zavedly více nebo méně autoritativní systém vlády a redukovaly parlamantní kontrolu na pouhé zdání. Nejen v nacistickém Německu, ale i v ostatních státech se množily protižidovské předpisy (zvláště pak tzv. numerus clausus) a rostl tlak na vystěhování Židů. Podle oficiální statistiky z pohraničních oblastí do českého (československého) vnitrozemí uprchlo celkem 171 401 uprchlíků, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Mnoho uprchlíků živořilo v malých uprchlických táborech rozptýlených v Čechách a na Moravě. Další vlnu židovských uprchlíků pak vyvolala „křišťálová noc“ v listopadu 1938, kdy v pohraničí hořely synagogy, byly rabovány židovské byty či obchody a zatýkaní židovští muži byli deportováni do koncentračních táborů. Od května 1938 do „křišťálové noci“ z pohraničí utekli prakticky všichni židovští obyvatelé. V roce 1938 tak vyvrcholila již delší dobu zrající krize židovských uprchlíků před nacismem, kteří stále více naráželi na zavřené hranice a nemožnost usazení v zahraničí. Také Československo po „anšlusu“ Rakouska v březnu 1938 nařídilo okamžitě hranici uzavřít a po „křišťálové noci“ se nejprve snažilo Židy prchající ze Sudet vracet zpět. Mnoho z nich proto muselo delší dobu živořit v zemi nikoho mezi německými a československými pohraničníky. Propaganda proti uprchlíkům – zvláště pak těm židovským – hrála za druhé republiky velkou roli. Novináři i politici unisono deklarovali, že zmenšený stát s velkými hospodářskými problémy nemůže židovské či německé uprchlíky přijmout. Nově zřízený státní Ústav pro péči o uprchlíky měl pečovat především o uprchlíky české národnosti, německým a židovským uprchlíkům měl dopomáhat k rychlému „vystěhování“. Dokonce i novinářka Milena Jesenská, známá svým neobyčejným postřehem, citlivostí a soucitem s uprchlíky, brzy po mnichovské dohodě smutně konstatuje, že československý stát již německým uprchlíkům ze Sudet nemůže poskytovat podporu, nemluvě pak o zajištění jejich bezpečnosti. Protižidovská argumentace českých nacionalistů a antisemitů však nebyla určena pouze uprchlíkům. Již za první republiky sloužily nenávistně výpady českých antisemitů jako zástupné útoky na československé Židy. Po Mnichovu pak bylo zřejmé, že argumentace sice začínala útoky na uprchlíky (z pohraničí či odjinud), stáčela se téměř vždy brzy i proti československým občanům židovského původu. Debaty o Židech během druhé republiky prodělaly překotný vývoj, během nějž od odmítnutí židovských uprchlíků přecházely k vyloučení Židů, kteří nedeklarovali českou národnost (tedy „německých“ Židů a sionistů), a nakonec i „českých“ Židů. Že se ostrakizace bude týkat nejen uprchlíků, ale i Čechoslováků židovského původu (a zvláště komunistů či německy hovořících Židů), jistě chápala i Milena Jesenská, která podle více svědectví svým známým z tohoto okruhu radila, aby co nejrychleji odcestovali do zahraničí.

Zúžený národ Klíč k osvětlení tohoto vývoje leží v pomnichovské redefinici národa a občanství. Nešlo přitom pouze o skutečnost, že ty části Československa, v nichž převážná část německé či maďarské menšiny žila, byly odtrženy nebo o otázku jejich podílu na rozbití státu, ale o proměnu v chápání vlastního národa. S nacionalistickým radikalismem a etnickým nacionalismem sice zápasila i první republika, ale uznávala přinejmenším v principu existenci menšin a rovná práva jejich příslušníků. K tomu ji ostatně zavazovaly i poválečné mírové smlouvy a samotná československá ústava. Mnichovskou dohodou se však meziválečný systém založený na ochraně menšin zhroutil a převládlo etnické a exluzivní pojetí národa a občanství, které příslušníky jiných skupin než Čechů, Slováků a Karpatorusů vylučovalo z nároku na příslušnost ke zmenšenému státu a na jehož základě neměli být především Židé a Němci v zemi dlouhodobě trpěni. Se zúženým prostorem jako by se zúžila i definice občana. Tento odklon od tradice první republiky ztělesňoval Ferdinand Peroutka, jeden z nejvýznamnějších českých novinářů a člověk spjatý s prvorepublikovou hradní skupinou. Již počátkem roku 1938 se Peroutka v Přítomnosti ostře vyjádřil proti příchodu židovských uprchlíků do Československa. Po Mnichovu pak zdůrazňoval omezený počet pracovních míst ve zmenšeném území a za každým německým nebo židovským uprchlíkem viděl nezaměstnaného člena svého vlastního národa. Navíc Peroutka své výhrady neomezoval pouze proti uprchlíkům z Německa, Rakouska či z pohraničí, ale zahrnoval do nich také další část židovské menšiny: Žádná humanita na světě nemůže předpisovat, že spíše má ve vlastní zemi hladovět Čech než právě přistěhovalý Němec nebo takový Žid, který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa. A náladu druhé republiky pak vyjadřoval i další Peroutkův komentář: Mají-li na obtížné lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše cizí než naši vlastní lidé. Mezi ty cizí pak byli stále více počítáni i dosavadní českoslovenští občané. Úzké pojetí národa vyjadřovala také rezoluce České obce sokolské k „židovské otázce“: Její řešení mělo spočívat ve vynuceném odchodu Židů, kteří se přistěhovali od roku 1914, a zároveň těch československých občanů židovského původu, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 nepřihlásili k československé národnosti. Ti měli odejít „do zemí těch národů, k nimž se roku 1930 dobrovolně přihlásili“. Brzy si pak různé organizace pospíšily s vyloučením svých židovských členů: advokátní a lékařská komora jím de facto zbavily své židovské členy možnosti výkonu povolání – postižen byl dokonce i čelný představitel českožidovského hnutí právník Otta Stross. Také místní organizace Strany národní jednoty na základě instrukce, podle níž členy mohou být pouze „příslušnosti národnosti české“, nikoli však „Němci a Židé“, nepřijímaly české Židy. Třináctého prosince 1938 vládní prohlášení Beranova kabinetu vyjádřilo potřebu řešit otázku židovskou a tajnosnubně dodávalo: Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají pozitivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský. Původní, více protižidovská, verze prohlášení byla totiž z obav o úspěch jednání o britsko-francouzskou půjčku rozředěna. Nová vláda a ministerstva začala, jistě i pod nacistickým nátlakem, urychleně připravovat osnovy protižidovských zákonů. Dne 27. ledna 1939 pak přijala nařízení o odstranění Židů ze státní služby a nařízení, podle nějž museli všichni „cizinci, pokud byli emigranty“, ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců opustit československé území. Zvláště nařízení o přezkoumání státního občanství dávalo státu možnost zpochybnit příslušnost nemalé části židovské menšiny. Týkalo se lidí, kteří občanství nabyli po vzniku Československa v roce 1918 nebo měli ještě na počátku roku 1938 bydliště v odtrženém území. Ačkoli bylo nařízení formulováno obecně, bylo od počátku zřejmé, že jeho cílem je zbavit občanství co nejvíce Židů. Pokud měli podle představ většiny českých politiků a novinářů v českých zemích nějací Židé zůstat, pak se měli naprosto přizpůsobit a zcela vymazat svou kolektivní identitu. Oba hlavní židovské světonázorové proudy se tak ocitaly mezi mlýnskými kameny vlastního programu, deklarací loajality a obhajoby svých práv. V pomnichovské atmosféře ani sionisté, ani čechožidé nemohli odmítnout participovat na diskusích o „židovské otázce“. Svaz Čechů-židů dokonce podporoval českou nacionalistickou politiku a spoluvytvářel atmosféru nepřátelskou vůči židovským uprchlíkům či Židům hlásícím se k německé nebo židovské národnosti. Sionistům zase mohlo být na diskusích o „židovské otázce“ blízké pojetí Židů jako národa. Nejen svázanost s Masarykovou první republikou a ostrý pomnichovský antisemitismus však přispíval k jejich ostražitosti. Čechožidé velmi citlivě vnímali, že přes všechny deklarace a vládní prohlášení se protižidovská opatření obracejí proti nim. Pro sionisty bylo zase nepřijatelné uznání židovské národnosti za cenu ztráty občanských práv. Vyloučení ze společnosti se pochopitelně netýkalo pouze Židů. Kromě útoků proti Němcům, které se však zpravidla týkaly pouze uprchlíků před nacismem, za druhé republiky také dále postoupila snaha o diskriminaci „cikánů“. Již od roku 1927 byli kriminalizováni zákonem o potulných cikánech, byli registrováni a museli se vykazovat zvláštními „cikánskými legitimacemi“. Právě vláda druhé republiky pak vydala nařízení o vytvoření kárných pracovních táborů pro osoby bez prokazatelného způsobu obživy, které byly zřízeny až po okupaci a později sloužily jako internační tábory pro české Romy. „Židovská otázka“ za druhé republiky byla měřítkem proměn české národní identity, přičemž úspěch tohoto konstruktu nesouvisel pouze s šířením antisemitských myšlenek, nebo s praktickými sociálními a hospodářskými potížemi, ale především s odklonem od jazykově, národnostně či etnicky pluralitní společnosti. Teprve diskurzívní rámec „židovské otázky“ vytvořil údajný problém s židovskou menšinou a zároveň se stal prostředkem její diskriminace. Byla to právě druhá republika, kdy byly položeny základy pro vznik národnostně homogenní společnosti, v níž skupinové odlišnosti, včetně jakékoli, byť i českožidovské, kolektivní identity, nemají místo. Genocida Židů během druhé světové války a poválečné vyhnání Němců pak tento proces dokončily.

LITERATURA J. Rataj, O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939, Praha 1997; J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Praha – Litomyšl 2004; M. Kárný, „Politické a ekonomické aspekty ,židovské otázky‘ v pomnichovském Československu“, in: Sborník historický, sv. 36, 1989, s. 171–212; M. Pojar – B. Soukupová – M. Zahradníková (eds.), Židovská menšina za druhé republiky, Praha 2007.

Michal FRANKL (nar. 1974) vedoucí Oddělení pro dějiny šoa v Židovském muzeu v Praze, spolupracuje s Institutem Terezínské iniciativy a přednáší ve více akademických programech. Autor knihy „Emancipace od židů.“ Český antisemitismus na konci 19. století (2008), dále spolu s K. Čapkovou připravil publikaci Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem, 1933–1938 (2008).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz