„Když byla u nás v posledních dnech nadhozena ‚židovská otázka‘,“ začínaly sionistické Židovské listy jeden ze svých komentářů již tři týdny po mnichovské dohodě, a reflektovaly tak neobyčejnou rychlost, s níž se „židovská otázka“ za druhé republiky stala jedním z nejskloňovanějších výrazů.
Politici, novináři, intelektuálové a agitátoři všech světonázorových směrů se cítili nuceni se k ní vyjádřit a přispět svou troškou do mlýna nápadů, jak údajný problém spočívající v existenci židovské menšiny vyřešit. Jako samozřejmost české noviny diskutovaly potřebu židovského „vystěhovalectví“ a zdůrazňovaly nemožnost poskytování útočiště židovským uprchlíkům. O „židovské otázce“ spekulovali nejen antisemité z řad politické pravice či přímo českých fašistů, ale také lidé, kteří se sami za antisemity nepovažovali a byli často spojeni s liberální a demokratickou tradicí první republiky. Přitom hovořit o postavení židovské menšiny jako o „židovské otázce“ nebylo ani samozřejmé, ani to nebylo reakcí na její zvláštní postavení. Samotný pojem a priori postuluje existenci problému údajně vyvolaného židovskou menšinou a zároveň implikuje potřebu jeho „řešení“. Slovo „otázka“ bylo již přinejmenším od 19. století zpravidla ve veřejném diskurzu používáno ve spojení s významnými společenskými tématy, jež vyžadovala pozornost a pro něž se nabízely různé možnosti řešení: například „otázka sociální“, „ženská“, „česká“ či například „časová“. Diskurzívní rámec „židovské otázky“, i když ne vždy rozvíjen pouze antisemity, ze své podstaty definoval Židy jako specifickou, odlišující se skupinu, a byl proto v konfliktu s moderním projektem integrace Židů do společnosti.
...