České národní obrození bylo utvářeno značným množstvím osobností, z nichž se řada stala z dnešního pohledu trvalým symbolem kulturního dědictví. Mezi takové lze bezesporu zařadit i Jana Kollára a Františka Palackého, obrozence, kteří toho mají zdánlivě jen málo společného.
Oba jsou ale vzájemně a s ostatními obrozenci mnohem více provázáni, než by se dalo předpokládat. Kollára (1793–1852) i Palackého (1798–1876) můžeme zařadit do téže generace, oba podléhali podobným vlivům, oba procházeli během svého dospívání stejným prostředím. A právě období jejich mládí je tou životní etapou, která nebývá obecně příliš zdůrazňována a vůči níž se dokonce Kollár i Palacký v pozdějším věku sami vymezovali. U Kollára unikají pozornosti jeho rozporuplné životní pocity, v případě Palackého pak není obecně připomínána básnická tvorba, o čemž svědčí i to, že jeho kompletní básnické dílo bylo vydáno až v roce 1898 při stém výročí od Palackého narození. Raná životní etapa obou představitelů českého národního obrození nabízí ovšem mnoho příležitostí k literárnímu a historickému zkoumání.
...