„Robinson vstoupil už do třetí stovky svého života a stále se těší svému skalnímu zdraví. (…) A nenadsadíme mnoho, řekneme-li, že ho vidíme kráčeti v řadě těch několika, kteří jsou vždy přítomni v lidstvu jako Faust, jako Don Quijote, jako Oblomov a k poslednímu i Švejk.“
Když dnes připočteme Robinsonovi další léta, nemusíme na slovech Alberta Vyskočila nic měnit. Od prvního vydání na jaře 1719 se román Daniela Defoe dočkal neuvěřitelného množství vydání, ale také až neuvěřitelných úprav. Náš nejstarší překlad vyšel poměrně pozdě, v roce 1797. Kdyby však existovala soutěž o radikální úpravu Robinsona, měla by česká literatura naději na přední umístění. Hrdinou životního díla Daniela Defoe se stal neasketický poustevník s myslí obrácenou k Bohu, víra byla zdrojem Robinsonovy podmanivé činorodosti. Já se naučil nezoufat nad ničím a v žádné době. Jakmile shledám, že mohu věc pořídit, provést, pak se svého plánu nevzdám za nic na světě. Generaci, která vyrůstala v padesátých a šedesátých letech 20. století, však doprovázel někdo značně odlišný. Josef V. Pleva sice nabídl knihu čtivou, přemíru náboženských úvah a přehnanou nábožnost z ní ale bezezbytku vykuchal. Na tři velmi dobré bible, jimiž Daniel Defoe svého hrdinu vybavil, aby během dvaceti osmi let osamění změnil jeho duši, nezbylo místo. Vedle Plevovy pokrokové verze, adresované čtenářům už od devíti let, zůstala ovšem vždy dostupná mnohem méně upravená vydání, nabízející četbu složitější, hlavně ale podstatnější. Jak nepřipomenout původně melantrišský překlad Alberta Vyskočila a Timothea Vodičky.
...