Dne 8. ledna 1959 vítali nadšení lidé v ulicích Havany povstalecké velitele. Bývalý diktátor Fulgencio Batista uprchl do exilu a jeho vláda se zhroutila. Začala se odvíjet nová etapa kubánských dějin, jež stále přitahuje pozornost.
Vůdce partyzánů Fidel Castro vjel onoho dne do kubánské metropole a před prezidentským palácem pronesl krátký projev. Když chtěl odejít, obklopil ho dav. „Revoluční princ“ podle dobových svědectví pohybem ruky vyzval lidi, ať ho nechají projít, a ti se jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupili. Zahraniční reportéři psali o projevu úcty, jaký ještě neviděli. Masmédia hovořila o Castrovi v superlativech a někteří Kubánci ho přirovnávali k mesiáši. Nejhorším nepřítelem revoluce jsou samotní revolucionáři, prohlásil Castro téhož večera prorocky. Po padesáti letech už revoluce takové nadšení nevyvolává. Kvůli nezdařeným socialistickým experimentům a americkému embargu se Kuba nachází na spodních příčkách hospodářských statistik. Přes některé sociální vymoženosti, otevírání země turistickému ruchu a dílčí reformy tu dochází ke zvyšování nerovností, politický systém nadále toleruje porušování lidských práv a vykazuje rysy režimů v bývalém východním bloku. Kubánská revoluce nadto stála u zrodu mezinárodních krizí, stala se symbolem odporu proti USA, a tak ani na prahu šesté dekády své existence nepřestává zajímat širokou veřejnost. Příčiny tohoto vývoje sahají právě do období, kdy se moci chopil Fidel Castro a kdy se Kuba vyvázala z politického a hospodářského vlivu USA a přiklonila se k Sovětskému svazu. Okolnosti, za kterých k tomu došlo, dodnes vyvolávají řadu otázek.
...