Žádná jiná sféra vnitropolitického života nebyla pomnichovskou všeobjímající krizí tak hluboce zasažena a ve svých reakcích tak nesmiřitelně diferencována jako sféra kulturní, duchovní a v neposlední řadě i školská.
Zápas mezi kontinuitou a diskontinuitou s předchozím obdobím liberálně demokratické první republiky se rozhořel s velkou intenzitou hned v prvých říjnových dnech roku 1938. Dezerce od dříve okázale vyznávaných národních dějinných hodnot a dosud permanentně deklarovaných humanistických a demokratických ideálů se stala běžným jevem. Každodenní život začaly provázet skandalizace nejen politických, ale i kulturních a duchovních garantů demokratického systému „Masarykovy republiky“, jak to odpovídalo dobovému chiliasmu „hledačů“ zaručených „viníků národní katastrofy“. A těmi se stali nejprve Beneš, posléze Masaryk a pak i další osobnosti, které zmíněné ideály prosazovaly v oblasti tvůrčí intelektuality, literatury, umění a kultury vůbec. Mezi nimi na prvním místě Karel Čapek, jehož literární a novinářská činnost nebyla prý ničím jiným než zborceným tónem humanistické harfy. Amorfní přizpůsobivost, vyjadřovaná tezí „nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme raději výt s vlky“, se vydávala za prozíravé pragmatické východisko. K moci se drali a prodrali konzervativní a nacionalističtí „zachránci národa“, budující malou, ale naši republiku. Věru případně toto dobové heslo vyjadřovalo pokleslý rozměr jejich nepřehlédnutelně vyhlašovaného cíle uhájit alespoň holou národní existenci, byť za tu cenu, že se nový okleštěný stát přizpůsobí primitivnímu „maločeskému“ nacionalistickému programu a bude žít v „dobrých sousedských vztazích“ s nacistickým násilníkem, a to za každou cenu. Tyto záměry a cíle se promítly do vytváření jednotné a vedoucí politické strany, strany „národní a státní“ – Strany národní jednoty. Už prohlášení o vzniku a programu SNJ ze 17. listopadu 1938 deklarovalo, že ...nová strana chce soustřediti a usměrniti národní síly a tuto vůli vyjadřovati autoritativní demokracií: rychlou a výkonnou, tvrdou k tomu, co zklamalo a oslabilo, demokracií činu, ne slov... K žádoucímu „zjednodušení“ veškerého společenského života – jak se eufemisticky říkalo – mělo docházet „usměrněním“, násilným slučováním a státní reglementací jednotlivých segmentů politického, společenského, ale i tělovýchovného, odborového a výrazně také kulturního a duchovního života, jenž bude prodchnut láskou k rodné půdě, národu, rodině, tradici a Bohu. A k programovým postulátům patřila i následující hesla: Škola bude národní a věřící!, Výchovu a život prolneme duchem svatováclavské tradice!, a konečně Rodina se stane spolehlivým základem národního života! Pod těmito hesly se formovaly zásady kulturní politiky strany, které si kladly za cíl dosáhnout „duchovní jednoty národa“. Kulturní komise SNJ v čele s kanovníkem Bohumilem Staškem se zasadila o to, aby linie „školy národní a věřící“ byla symbolizována v učebnách škol jednak státním znakem a jednak křížem. Připomínala se zároveň tradice z dob národního obrození, kdy český učitel spolu s českým knězem tvořili nejpevnější základ vzdělání a uvědomění. Pro chystanou reformu školství se vytyčily základní směrnice: 1) větší praktický zřetel ve výchově pro skutečný život, 2) národní kultura jako základ veškeré výchovy, 3) prolnutí výchovy duchem křesťanským, 4) rozumná úspornost budování školství a 5) zřetel ke zdatnosti nejen duševní, ale i tělesné. Jako podklad k nové „národní výchově“ se chystaly nové učební osnovy, s čímž úzce souvisela „potřeba revize učebnic“. Už v říjnu 1938 o této naléhavé potřebě jednal dokonce vedoucí představitel formující se SNJ Rudolf Beran s pražským arcibiskupem Karlem Kašparem. Revize školních učebnic byla prý nutná i proto, že se v nich až přespříliš projevuje špatná a lžihumanistická a nevlastenecká ideologie. Nově se formující mocenské centrum ve Straně národní jednoty reformu školství učinilo důležitou součástí připravovaných programových a politických cílů SNJ, a tudíž i vládní politiky, byť oficiální pozice Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) byla spíše vyčkávací. Když se v prosinci 1938 stal ministrem školství prominentní historik profesor Jan Kapras, rozhodně překotné reformy neprosazoval a nestal se jejich horlivým zastáncem.
...