Dějiny a současnost

S loňskými Vánocemi doputoval i k nám "světový bestseller" švédskeho autora Stiega Larssona (1954—2004) Muži, kteří nenávidí ženy (přeložila Azita Haidarová, Host, Brno 2008). Zařadit knihu do jednoho literárního žánru je poněkud ošemetné. Thriller? (Sociální) detektivka? Román ze současnosti? Oddechové, téměř až spotřební čtení? Ano, všechny tyto prvky se v Larssonově knize setkavájí. A přesto je tam i něco víc. Obraz moderního světa, který je prošpikován nejneuvěřitelnějšími vymoženostmi a modernostmi jako nikdy předtím (tento aspekt v příběhu personifikuje samorostlá hackerka Lisbeth Salanderová), a přesto až příliš spojen s minulostí — ať už tou nacistickou, což možná čtenáře neznalého podrobnějších švédskych reálií překvapí, či tou, která se týká rozvoje švédského průmyslu především po druhé světové válce a švedského sociálního státu, anebo s těmi nejsoukromnějšími historiemi jednotlivců. A pak také jakýsi apel na vydavatelskou etiku obsažený v prvotní zápletce — hlavní hrdina Mikael Blomkvist, novinář a vydavatel nezávislého periodika Milenium (obdoba českého Respektu), je odsouzen za pomluvu průmyslového magnáta, kterou vypustil ve svém článku, na tři měsíce do vězení. Nijak neprotestuje a trest přijme. Jak by to asi dopadlo v českych zemích? I proto — kromě toho že vas četba dozajista pohltí — stojí Larssonova první kniha z trilogie Milenium za přečtení. (ivc)

I v další knize jde o vraždy. Marek Krajewski (1966), polský autor, který se etabloval ve specifickém žánru retro-detektivek, umístil těžiště příběhu své prvotiny (1999) Smrt v Breslau (přeložil Michal Przybylski, Moravská Bastei MOBA, Brno 2008) do slezské Vratislavi (polsky Wrocław, německy Breslau), která byla až do konce druhé svtové války součástí Německa (od válek o rakouské dědictví). Kriminální rada Eberhard Mock, znalý detailů místního podsvětí, má vyřešit případ bestiální vraždy mladé baronky Marietty von der Malten. Píše se rok 1933 a vražda je označena jako rituální — viníkem tedy musí být nějaky Žid, i když ani zednářska lóže nezůstane v této souvislosti nepovšimnuta... K řešení případu je přizván i Herbert Anwaldt, kriminalista z Berlína. Znalost jazyků jako hebrejština, perština či koptština není v tomto zamotaném příběhu, jímž se míhají příslušníci SS i rytíři z dávných křížových výprav, vůbec na škodu, ba naopak, je téměř nezbytnou podmínkou. A pachatel? Cesta k němu je ještě zamotanější, než by se i se znalostí historických souvislostí zdálo — příběh pokračuje až do roku 1950 v poválečne NDR. (ivc)

O románu Laskavé bohyně (přeložila Michala Marková, Odeon, Praha 2008) francouzského autora Jonathana Littella (narozeného v New Yorku a žijícího v Barceloně) byla u nás napsána spousta slov. Fiktivní vyprávění nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho vzbuzuje u čtenářů i recenzentů odpor i nadšení. Olbřímí kniha, která obnáší bezmála devět set stran textu členěného do minima odstavců, je jakousi Aueho zpovědí (nikoliv ovšem v kajícném smyslu slova), v níž se nic nevynechává a nic není tabu. Dočkáme se tak přesného popisu těch největších zvěrstev páchaných nacisty v týlu východní fronty i hrůz holokaustu prezentovaných skrze strohou řeč úředních protokolů a neosobních plánů. Aue vede řadu filosofických diskusí, ale otevřeně reflektuje i svůj perverzní sexuální život. Vypráví o svých snových fantaziích a podniká i četné exkurzy do řady vědeckých oborů. Ocitá se na Ukrajině, v obklíčeném Stalingradu i bombardovaném Berlíně, setkává se s Himmlerem, Eichmannem, a dokonce i s Hitlerem. Román je evidentně podložen rozsáhlými a pečlivými historickými rešeršemi. Zda jde o jeden z nejlepších světových romanů nového století, nebo spíše o exaltovaný výtvor megalomanského autora, o tom si musí udělat závěr čtenář sám. (jde)

Nenápadná sešitová podoba prvního vydání sbírky sémiotickych esejů Šťastny věk literárního vědce Vladimíra Macury z roku 1992 jako by svým způsobem odkazovala tyto studie do pozice sice pozoruhodných, ale přece jen marginálních statí v kontextu pestrého a rozsáhleho autorova díla. Čas ale ukázal, že brilantní analýzy symbolů, emblémů a mýtů české socialistické kultury let 1948—1989 nejen nestárnou, ale v éře pokusů o interdisciplinární výzkum znakových uskupení, která nás ještě nedávno provázela na každém kroku, nabývají na významu. Je proto velmi přínosné, že nakladatelstvi Academia přikročilo k novému, revidovanému vydání (Praha 2008), jež je navíc doplněno o výběr z Macurovych literárněhistorických studií, které se problematiky textů Šťastného věku tematicky dotýkají. Názvy kapitol jako Mičurin, Mandelinka bramborová, Spartakiáda či Remek dávají jasně najevo, o čem v nich bude řeč. Knihu na rozdíl od prvního vydání doprovazejí dobové fotografie, kresby i reprodukce plakátů. (jde)