Otevírám dnes knihu, která svým zaměřením a pojetím patří do zlatých šedesátých let minulého století. Jaroslav Mezník, historik s čistým štítem, člověk, jenž je téměř prototypem smířlivosti vůči normalizačním komunistům, totiž svými výzkumy patřil do doby, v níž česká a moravská historiografie běžely v čelní skupině maratónského peletonu dějezpytců. Díky tání roku 1956 se dostal do Historického ústavu, jenž byl v daný okamžik ještě plně prosycen dogmatismem. Objevil, či spíše po Bedřichu Mendlovi znovuobjevil téma, jemuž koryfejové marxistické medievistiky, omámení vírou ve všeobecnou krizi středověku, jež tak nápadně připomínala soudobé přesvědčení o všeobecné krizi kapitalismu, nevěnovali pozornost. Města pro ně byla konzervativním, ba přímo reakčním světem, tak proč je vlastně zkoumat. Jaroslav Mezník jim ale otevřel oči. A nutno říci, že ho nechali svobodně bádat i přesto, že jim svými studiemi o řemeslnických bouřích a o proměnách pražského a brněnského patriciátu představy o všeobecné krizi zbořil.
...