Revoluce 1848/49 vešla do historického vědomí v pevném spojení s romantikou mládí. Mladé národy se hlásí o své místo na slunci, mladí studenti v revolučních širácích bojují za krásnou a mladou svobodu, obdiv k revolučnímu mládí je dodnes zřetelný třeba v radostný tónech Smetanova Pochodu studentských legií — Jan Randák se ale zaměřil na smrt. Zajisté — v revolučních bojích se také umírá (i když v Čechách to naši předkové nepřeháněli), a autor si tedy zcela právem položil otázku, jakou roli hrála smrt, nebo lépe řečeno mrtví, ve veřejném životě revolučního roku a odpověď je jednoznačná — významnou. Mrtví se stali — jednoduše řečeno — součástí propagandy obou stran. Autor analyzuje průběh pohřebních a vzpomínkových obřadů i k nim patřících proslovů od pohřbů březnových padlých, až po smuteční řeč Johanna Emanuela Veitha z března následujícího roku, v níž oslavoval generála Latoura jako oběť poražené revoluce. Sledujeme pohřby ve Vídni i v Berlíně, zádušní mše za padlé konané v Praze i na jiných místech. V této době mají mrtví legitimizovat počínající revoluce a živí jsou jejich památkou zavazováni k pokračování. Atmosféra všeobecné euforie a nadějí do budoucnosti dýchá ze smířlivosti, s níž jsou oslavováni padlí křesťané i židé. Těm Randák záslužně věnoval celou kapitolu, určující místo v revoluci padlých židů v probíhajícím emancipačním procesu. Počáteční nadšení ale brzy vyprchalo, došlo k bojům v Praze, ve Vídni i v Německu, mrtvých zákonitě začalo přibývat a politická polarizace společnosti se projevila i ve vztahu k nim. Jedni v nich stále vidí "mučedníky svobody", jiní je pejorativně označují za "vzbouřence".
...
Argo, Praha 2008, 264 s., 298 Kč