V roce 1836 získala Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, historická předchůdkyně dnešní Národní galerie, do svých sbírek zajímavý obraz Karla Škréty. Psychologicky jemně odstíněný portrét, záhy označený za jedno z nejlepších děl mistrových, odkázala galerii sestra Josefa Berglera ml., prvního ředitele pražské malířské akademie. Zatímco o vysokých uměleckých kvalitách díla panovala od počátku shoda, o identitě noblesního malíře, jehož zde Škréta zobrazil v plné práci, nebylo vůbec jasno. Výtvarný referent časopisu Zlatá Praha Vilém Weitenweber se v komentáři k reprodukci díla v roce 1894 omezil na lakonické konstatování, že „každým způsobem byl to muž důstojný a zámožný“. Tato povšechná charakteristika rozhodně neuspokojila například amatérského znalce umění Jana Raka, civilním povoláním zednického mistra v Golčově Jeníkově, jenž koncem roku 1896 napsal výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění obšírný dopis. Na základě vlastních studií v něm konstatoval, že dotyčný obraz „jest pravá podobizna mistra Karla Skrety, jím samým zhotovená tenkráte, kdy mu bylo asi 28 roků“. Ač laik, vypomohl si pan Rak při dokazování své teorie oblíbenou metodou profesionálních historiků umění, totiž odvoláním se k dosud neobjeveným pramenům: „A až vynajde se ještě pravá podobizna Skretova z jeho pokročilejšího stáří, pak teprve zajásá svět nad plodností Skrety z jeho let třicátých.“ Což je argumentace zcela nenapadnutelná.
...