Íránské povolební nepokoje vyzdvihly paradoxní povahu islámské republiky. Bylo by zjednodušující interpretovat události jako konflikt mezi teokracií a liberálním, demokratickým hnutím usilujícím o změnu režimu. Obě strany – protestující i státní moc – se totiž dovolávaly islámu.
Írán bývá označován za teokracii, je ale pravý opak jakési středověké diktatury. Írán je konzervativní, pluralitní, ale ne-liberální republika, která je založená na lidové revoluční ústavě, jež vkládá velkou, ale ne absolutní moc několika nepřímo voleným institucím: vůdci a několika poradním sborům, které mohou blokovat zákony odhlasované v parlamentu. Ty udržují omezenou lidovou suverenitu a zatím úspěšně čelí snahám o změnu. Reformní strana mohla v letech 1997 a 2001 vyhrát volby, ale nebyla schopná instituce demokratizovat. Nejde však o důsledek teokracie nebo fundamentalismu, ale spíše o něco nám důvěrně známého: o režim nastolený revolucí (1979), usilující o stabilizaci statu quo. Po třiceti letech se Írán vyrovnává s generační změnou a demografickým nárůstem. Zároveň ale dochází i na zpochybňování revolučních výsledků. Íránská revoluce je postavená na modernizované teologii ajatolláha Chomejního. Následkem politizace teologie bylo však zestátnění náboženství do podoby politické ideologie. Nejdůslednějšími odpůrci islámské reálné republiky nejsou sekularisté, ale právě íránští duchovní a islámští teoretici. Porevoluční vývoj v Íránu je fascinujícím příkladem vyvíjejícího se vztahu náboženství a moderní politiky.
...