Dějiny a současnost

Biofikce není výdobytkem ekologického zemědělství a ani nemá nic společného se "zábavně" proslulou biomasou. Jedná se o literární životopisnou fikci, jež čerpá námět ze života skutečné postavy, aby se jí inspirovala — není vylíčením životopisu od začátku do konce, a především jazyk, který k tomu používá, je čistě literární, včetně postupů. V posledních svých románech Ravel a Běhat (oba přeložila Jovanka Šotolová a oba vydala Mladá fronta, Praha 2009) si tento žánr zvolil i francouzský spisovatel Jean Echenoz. Zatímco v Čechách jsme se mohli oddávat v rytmu Bolera ubíhajícím posledním deseti letům života Maurice Ravela, ve Francii již čtenáři běželi v tempu Emila Zátopka pod stejnou spisovatelskou taktovkou. Ale v září se dočkali i čeští Echenozovi (a Zátopkovi) příznivci (ve všech odstínech, jež toto pojmenování může zahrnovat) a překlad knihy zachycující momenty běžce Émila na pozadí historických událostí, které se v Československu od třicátých let odehrály. A to vše navzdory tomu, že dosud žijící manželka hlavního hrdiny (a rovněž postava díla) s knihou zásadně nesouhlasí — jakoby pro ni je i psaný doslov, který tak trochu působí jako obhajoba Echenozova stylu psaní, a současně též jako omluva — čtenáře nemůže maně nenapadnout, jak je dobře, že doby "vysvětlování", proč vychází to které dílo, máme již za sebou (snad). Román Běhat je z těch tenkých, velmi tenkých, o to však koncentrovanost slov, pocitů, náhledů dopadá pádněji a důrazněji. Poslední záběr je téměř symbolický — Emilovi ubývají síly, již není králem stadionu, a ve stejné době vstupují na území Československa sovětská vojska, začíná normalizace. Nezištné a poctivé úsilí je tak poraženo (minimálně) dvakrát. (ivc)

Vítězným textem 14. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stala práce Lan Pham Thi Bílej kůň, žlutej drak (Euromedia — Knižní klub, Praha 2009). A v novinách, v televizi i u čtenářů (v žebříčku knihkupců se ocitla na jednom z předních míst) se knize dostalo velké pozornosti. Čím to? Důvodů je jistě několik. Například protože autorkou je dívka, která se narodila až po "sametové revoluci", roku 1990, a kdo jiný by měl být symbolickým nositelem dortu při oslavách kulatých narozenin demokracie v Česku? Mnohem závažnější je ale fakt, že Lan Pham Thi je sice Češka, narodila se tu, z češtiny měla vždycky jedničku... ale u ní doma se mluví jinak a má šikmé oči a pro všechny je Vietnamka. Ano, v Česku vyšla první kniha psaná v češtině, kterou napsal příslušník vietnamské komunity (tzv. druhé generace), jenž se navíc cítí být Čechem, protože sdílí "český příběh" posledních dvou desetiletí — a to se vším všudy, včetně rasismu, úplatkářství, prapodivného (skrytě vlastně rozpačitého) chování "k jiným". A není to příjemné čtení. Nikoliv z hlediska formy — naznačený příběh se čte jedním dechem, možná až překotně rychle, vize a talent rozhodně nechybějí —, ale podtrženo sečteno příliš jsme jako společnost neobstáli... A nepomohl ani drak, vystupující z mlh vietnamského bájesloví a životní fi losofi e, který měl nad počínáním rodiny hlavní představitelky držet ochranný dráp. (ivc)

Francouzský spisovatel a dramatik Jacques-Pierre Amette se celý život zajímá o německou literaturu, a zejména o dílo dramatika Bertolta Brechta. Amettův román Brechtova milenka (přeložila Růžena Ostrá, Atlantis, Brno 2009), který v roce 2003 obdržel Goncourtovu cenu, nás přivádí do východního Berlína, kam se po letech exilu v roce 1948 Brecht vrací. Hlavním hrdinou románu však není Brecht, ale autorem smyšlená milenka, spolupracovnice Stasi Maria Eichová, která na svého milence spolehlivě donáší. Kdo by ovšem čekal, že Eichová bude v Amettově podání prvoplánově zápornou postavou, která si díky předávání informací o velkém dramatikovi hodlá vybudovat kariéru slavné herečky, bude zklamán. Opak je pravdou. Eichová je postava tragická, která je vzhledem k nacistické minulosti svého otce i manžela ke spolupráci se Stasi donucena. Navíc se musí postarat o nemocnou dceru. To, že nakonec ve své činnosti nachází až zvrhlé zalíbení, a dokonce se pokouší o milostný vztah s jedním z policistů, spíše svědčí o schizofreničnosti doby a atmosféře válkou rozděleného Berlína: „Poté co Hans dlouze líčil osud jejího otce a manžela a oba nazval "bláznivými nacisty", kteří by měli být zavření do "ústavu pro choromyslné", navrhl jí s upřímným, jasným a přímým pohledem to, čemu říkal "všeobecná záruka pro budoucnost". ... Jako ve filmu, kde hráč v kasinu všechny zbylé peníze vsadí na červenou, slyšela se Maria, jak všechno přijímá. Kdyby to neudělala, musela by utíkat přes mosty, ulice a zátarasy a dostat se do západního sektoru, a tam by se jednoduše ocitla před americkými důstojníky, kteří by jí vmetli do tváře hromadu zdrcujících důkazů o nacistické minulosti jejího otce a manžela.“ (eb)