Ve funkci šéfredaktora Dějin a současnosti jsi strávil celkem jedenáct let, od roku 1990 do roku 2001. Jaká byla tvoje cesta do časopisu?
Někdy na podzim 1990 jsem se dozvěděl, že bude konkurz na místo redaktora DaSu. Tehdejší šéfredaktor Milan Churaň totiž rezignoval a před Vánoci se sešla redakční rada, která měla vybrat redaktora nového. Mě tehdy kamarádi přemluvili, abych na ten konkurz šel, i když mně se moc nechtělo, protože jsem byl v té době zaměstnán v Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde se mi líbilo. Zajímavé bylo, že konkurz byl vyhlášen ne na místo šéfredaktora, ale redaktora. Proto jsem byl potom dvojnásob překvapen, když jsem nejen konkurz vyhrál, ale dokonce jsem se stal šéfredaktorem. Předpokládal jsem totiž, že funkce šéfredaktora přejde po Churaňovi na stávajícího redaktora Vratislava Vaníčka. S Vráťou Vaníčkem jsme časopis dělali do konce roku 1992, on pak odešel učit na ČVUT a na jeho místo přišel Zdeněk Hojda.
V redakční radě zasedli v roce 1990 jak lidé spjatí s původním DaSem z šedesátých let, tak historici střední nebo nastupující generace. Nedocházelo mezi těmito skupinami ke sporům?
O nějakých zásadních sporech se nedá hovořit. Během prvních let se v zásadě redakční rada rozdělila na dvě části, tzv. velkou radu, která se scházela jednou do roka, zpravidla před Vánoci, a na redakční kruh, který se skládal z několik historiků té mladší generace. Redakční kruh se více zapojoval do spolupráce s redakcí a hodně pro časopis dělal. Důležitou roli měl předseda redakční rady, v prvních letech to byl Karel Pichlík a po něm Rostislav Nový. Ten měl tu výhodu, že byl učitelem velké části členů redakční rady, včetně mě. Navíc to byl člověk, který časopisem žil, skutečně ho to bavilo. Nový nás opravdu řídil, dovedl poradit a my jsme k němu vzhlíželi s velkým respektem.
Hlavní shoda panovala v tom, že jsme chtěli dělat časopis, který bude obsahově pestrý, autoři budou historici-profesionálové, ale zároveň to bude časopis sdělný pro laickou veřejnost, pro zájemce o historii. Samozřejmě, že k nějakým názorovým výměnám tu a tam docházelo, ale nebylo to nic strašného, to k takové práci patří.
Kdo z členů redakční rady se v devadesátých letech hodně podílel na podobě časopisu?
Rozhodně sem patřil Jiří Pešek, který sháněl autory a sám hodně psal. Pak samozřejmě Zdeněk Hojda, který i díky svým kontaktům pro časopis hodně udělal. Dále Petr Čornej, Jan Klápště, Ladislav Niklíček nebo J. P. Kučera, později Vít Vlnas. Nerad bych na někoho zapomněl.
Jaký měl DaS v té době zvuk mezi historiky? Měl nějaké odpůrce?
Myslím, že ne. Bylo to spíš naopak, pro většinu autorů byla čest, když mohli v DaSu publikovat.
Rozhovor připravil Eduard BURGET