V letech 1963–1967 jste pracoval jako velvyslanecký rada na jugoslávské ambasádě v Praze. Jak jste prožíval československou politickou realitu „pražského předjaří“?
První dojmy z politické atmosféry v ČSSR byly nepříznivé. Ale jak jsem se seznamoval s živými, byť potlačenými tradičními hodnotami, se skutečnými náladami lidí, nebylo těžké vycítit, že se tehdejší režim bál jakýchkoliv myšlenek volajících po změně. S přehnanou opatrností dělal dokonce i kroky v nápravě nejdrastičtějších následků stalinských represí. V té době byly dokončeny soudní rehabilitace lidí nevinně odsouzených v monstrprocesech, zavražděných a pronásledovaných v SSSR a v dalších východoevropských zemích, zatímco v ČSSR se to provedlo jen částečně. Dva tehdejší politici, kteří byli ve stalinských čistkách zatčeni a nevinně odsouzeni (Josef Smrkovský a Gustáv Husák), byli sice osvobozeni, ale plné politické rehabilitace se dočkali až v době Pražského jara. Postoje vládnoucích kruhů a nejširší veřejnosti k Jugoslávii byly rozdílné. Politický vztah režimu následoval postupy Moskvy, což znamenalo zakořeněnou rezervovanost a podezřívavost vůči našemu nezávislému mezinárodnímu postavení, samosprávnému systému i některým jugoslávským svobodám. Zato vztah k Jugoslávii, jak jsme jej poznali u prostých občanů i lidí, kteří spolupracovali s naší zemí, byl tradičně přátelský a byl tu velký zájem o vše, co bylo rozdílné a co činilo Jugoslávii zajímavou. Postupně jsem zaznamenával rostoucí nespokojenost občanů a sílící kritiku situace v ČSSR, zvláště v letech 1966–1967. Tehdy bylo zřejmé, že zesiluje touha po změnách. V některých kulturních časopisech se objevovaly svobodnější kritické a politické názory, svobodnější byla vystoupení některých spisovatelů a vědců a také velmi úspěšný československý film. Stále více se projevoval rozpor mezi oficiální politikou, ideologickým dogmatismem a intelektuálními kruhy. Na proměnu společenského klimatu měla značný vliv diskuse o změnách v řízení hospodářství z roku 1966 a některé změny provedené v následujícím roce. V rozhovorech s protagonisty a realizátory těchto změn jsem často slyšel názor, že bylo jasné, že se reformní proces vymkne z úzce ekonomického rámce. Bylo veřejným tajemstvím, že v diskusích mezi reformisty v čele s Otou Šikem se objevily požadavky po širších systémových změnách ve smyslu osvobození od kurately partajního a státního aparátu. V těchto kruzích byl zájem o jugoslávské zkušenosti. V mnohých rozhovorech jsem musel odpovídat na otázky o nejlepších řešeních v systému samosprávné demokracie, o hospodářských reformách, o cestách k tržnímu hospodářství, o federativním uspořádání apod. Když jsem na podzim 1967 odjížděl z Československa, vládla zde velmi odlišná atmosféra než v roce 1963, kdy jsem sem přijel.
...