Na jaře 1948 opustil Bohuslav Brouk československou republiku. Dostal se do německého záchytného tábora Goetheschule v Řeznu a po dvou měsících zde strávených odjel do Paříže. Začala tak nepříliš šťastná životní etapa předválečného spoluzakladatele Surrealistické skupiny v ČSR, bouřliváka a popularizátora psychoanalýzy úzce spjatého s meziválečnou avantgardou. Knihu Broukových textů z let 1948—1978 nazvanou Zde trapno existovat (Host, Brno 2008) edičně připravil Viktor A. Debnár. Svazek zahrnuje Broukovy texty prozaické, publicistické, básně a korespondenci s Hubertem Ripkou, Jaroslavem Dreslerem a Františkem Listopadem. Leitmotivem téměř všech Broukových textů z tohoto období je problém emigrace. S odchodem z Československa se Brouk nikdy nevyrovnal, emigraci nepovažoval za projev hrdinství a o emigrantech se po celou dobu vyjadřoval značně kriticky: „Jak známo, dělá se však z nouze ctnost, a tak mnozí exulanti se vydávají za nadlidi, ačkoliv exilem neprokázali nic jiného než své bezmezné lpění na životě neboli totéž, co prokázali ti, kdo pod nátlakem vstoupili po únoru do KSČ, aby obájili své živobytí.“ Taková slova, navíc z pera exulanta, byla v kruzích československé emigrace považována za kacířská. Brouka k tomuto postoji přivedla především vlastní zkušenost z Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům, kde rok působil po svém příchodu do Francie. Brouk byl zvyklý svými texty provokovat, měl sklony k recesi a ironii, nic mu nebylo svaté. To byly věci, které část československého exilu nesmírně popuzovaly. I proto byl mnohými emigrantskými spolky a periodiky ignorován a publikoval jen minimálně. Kniha Broukových textů je doplněna studiemi Viktora A. Debnára, Vladimíra Papouška a Vladimíra Boreckého. (eb)
Historie polárních objevitelských výprav je téma pro nás suchozemce ze srdce kontinentu jistě velmi exotické a vzrušující. Americký spisovatel Dan Simmons líčí ve svém nejnovějším románu Terror (přeložil Pavel Medek, BB art, Praha 2007) mnoha spekulacemi opředené osudy výpravy sira Johna Franklina, která na lodích Terror a Erebus hledala od roku 1845 tzv. Severozápadní cestu, jeden z velkých geografických mýtů. Nesmírně strhující vyprávění o hrůzách arktického putování nešťastných britských námořníků, založené na autorově detailním studiu dobových pramenů i sekundární literatury, se stalo v Americe v minulém roce oprávněně bestsellerem. Nelze než doporučit. (aku)
V jarním čase roku 2005 se začali pravidelně „týden co týden v jedné útulné kavárně na Starém Městě pražském“ scházet Karel Šiktanc a Jaromír Slomek. Své rozhovory vedli až do jara loňského roku. Vznikla tak kniha Řeč ne řeč (Karolinum, Praha 2007), která je velice křehkou rozpravou nejen o životě básníka; křehkou, protože v náznacích, a přesto výmluvnou — tedy chcete-li naslouchat, hledat, vnímat, zkrátka vést i se sebou a s životem kolem takovou řeč neřeč.
I třeba bez nohou
I třeba po slepu
dokud je na štipku vůně . . . (ivc)
- „Všechny příběhy najdete v historii“, prohlásil před časem v rozhovoru anglický prozaik s francouzským jménem Louis de Bernières, jehož nejnovější román Partyzánova dcera (přeložil Viktor Janiš, BB art 2008) vyšel u nás jen s měsíčním zpožděním za vydáním ve Velké Británii. Za výpravné historické romány lze z Bernièresovy tvorby označit především Mandolínu kapitána Corelliho (česky 2002), jejíž mnohovrstevnatý epický příběh proslavila i dokonale zbanalizovala známá filmová adaptace, a také autorovo nejrozsáhlejší dílo Ptáci bez křídel (česky 2005). Zatímco příběh první knihy se odehrává na pozadí italské a německé okupace řeckého ostrova Kefallénie za druhé světové války a během následující války občanské, druhý román líčí osudy obyvatel osmanského městečka v první světové válce i následný exodus a etnickou čistku jako důsledek lausannské dohody po řecko-turecké válce. Všechny knihy anglického vypravěče charakterizuje černý humor, ironie i důsledné a místy naturalistické zpodobení tragédií, které 20. století přineslo. Druhou stránkou jeho knih je ale i hluboký smutek a soucit s oběťmi těchto dějinných pohrom. Podle Bernièrese nejsou dějiny koneckonců „než smutnou stavbou zbudovanou ve jménu velkých myšlenek z rozsekaného lidského masa“. Děj posledního románu zasadil autor do Londýna sedmdesátých let minulého století. Příběh o vztahu srbské dívky a Angličana nepostrádá odkazy ke konkrétním událostem oné doby ani reflexi sklonku Titovy éry v Jugoslávii. Záběrem, originalitou ani ostatními literárními kvalitami se ovšem dvěma zmiňovaným titulům nevyrovná. (jde)