Vyrovnání se společnosti s pachateli závažné kriminality nekončilo zatčením, odsouzením a vykonáním trestu na základě vyneseného rozsudku. Tito lidé byli i po smrti vyčleněni z řádné společnosti, v té nejviditelnější rovině pohřbením mimo křesťanské společenství.
Sama forma hrdelního trestu byla důsledkem sociálního vyvržení ze společnosti i příčinou následného přístupu k těmto jedincům. Přístup k popraveným delikventům byl podobný jako u sebevrahů, jejichž čin byl velmi přísně hodnocen. Život dal člověku jen Bůh a jen ten může člověka ze života odvolat. Sebevražda tak byla těžkým zločinem, kterým se člověk zbavoval možnosti spásy. Odsuzující vztah k sebevrahům se vyskytoval s regionálními odlišnostmi do 19., či dokonce 20. století. Pokud by byl takový člověk pohřben do posvěcené půdy, došlo by k porušení ochrany ostatních mrtvých a k znesvěcení tohoto prostoru. Zároveň by byla narušna ochrana živých před mrtvými, kterou zajišťovalo posvěcení půdy hřbitova. U lidí, kteří zemřeli v důsledku trestu, bylo jejich vyčlenění z počestné společnosti ve výsledku podobné, důvody však byly částečně odlišné. U odsouzenců byl stigmatem nejen jejich kriminální čin, ale i fyzický kontakt s katem a jeho pomocníky během tortury, sám fakt uvěznění a nakonec i způsob násilné a zneucťující smrti, který v sobě zahrnoval jak prvek pomsty, tak i podle staršího pojetí napravení porušeného řádu.
...