Rok 1458 obvykle nechybí ve výčtu let, na jejichž konci se skví číslice osm, spojovaná v českých dějinách s významnými, ne-li přímo osudovými zvraty.
Volební akt, který se uskutečnil 2. března onoho roku v prostorách Staroměstské radnice a vynesl na trůn Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, nabyl již v soudobém veřejném mínění rysů prvořadé senzace a za převratnou historickou událost jej pokládá i moderní dějepisectví. Nutno říci, že zcela oprávněně. Byla to první skutečná volba českého vládce provedená bez ohledu na existující smlouvy, příbuzenské i dynastické vazby a stupeň urozenosti, neboť tehdejší konvence určovaly, že na královské důstojenství má nárok pouze příslušník panovnického rodu, či alespoň hrabě, nikoliv „pouhý pán“. Tato podmínka byla již nedlouho předtím prolomena v Uhrách, kde 24. ledna 1458 zvolil sněm králem mladého Matyáše Hunyadyho – Korvína, a ještě dříve ve vzdáleném Švédsku. Tamní panovník Karel VIII. Knutsson však zápasil se silnou opozicí, před níž posléze uprchnul na jižní břeh Baltu, v roce 1457 pobýval v Gdaňsku i v Pucku a přispěl dokonce na vykoupení Malborku z rukou Řádu německých rytířů. Ve srovnání s Karlem a Matyášem byl ale Poděbradův vzestup unikátní. Jako uznávaný vůdce husitské většiny v Českém království a příslušník rodové větve hlásící se již ve třetí generaci otevřeně ke kalichu byl v očích západokřesťanské Evropy heretik, což jeho postavení krajně problematizovalo. Po nepříliš uspokojivém soužití utrakvistického obyvatelstva s katolickými králi se v předjaří 1458 nicméně prosadila varianta, o níž husitští předáci i publicisté uvažovali minimálně od letních měsíců 1420. V tomto směru byla Jiříkova oslnivá kariéra nepochybně důsledkem politického uvažování zrozeného ve víru husitské revoluce.
...