Když Zikmund Lucemburský nastupoval na uherský trůn, byla jeho pozice jako krále velmi vratká. Proti panovníkovi existoval v zemi silný odpor, jeho protivníci dokonce unesli Zikmundovu manželku, která představovala jeho nárok na trůn.
V těžké situaci pomohl spojenec zvenku – Benátská republika. Giovanni Barbarigo se svou flotilou dal obklíčit hrad, kde vůdce protizikmundovské opozice věznil královnu. Po zdlouhavých jednáních dosáhl toho, že byla propuštěna na svobodu, a dovezl ji k manželovi. O několik let na to pomohlo loďstvo Benátské republiky podruhé. Admirál a budoucí dóže Tommaso Mocenigo přepravil Zikmunda na benátských galérách do Splitu v době, kdy král utíkal před Turky po katastrofální porážce u Nikopole. Republika očekávala, že jí tato pomoc přinese prospěch v podobě území Dalmácie, kterou musela kdysi přenechat Uhrám. Král však nebyl ochoten k žádným ústupkům. Jakmile v Uhrách držel situaci pevně v rukou, dal najevo, že se nemíní vzdát strategického pobřeží. Zikmund odmítl i neuvěřitelnou nabídku tři sta tisíc zlatých dukátů. Benátky se tedy začaly orientovat na Zikmundovy nepřátele, proti kterým mu kdysi pomáhaly. Od protikandidáta na uherský trůn neapolského krále Ladislava koupily formální nárok na Dalmácii jen za sto tisíc dukátů, ještě předtím napadly a zabraly města Veronu a Padovu, která tradičně patřila pod svrchovanost německé říše. Zikmund, který se mezitím stal německým králem, nemohl nereagovat a odpověděl vyhlášením války. ...