- kníže
Není to tak dávno, kdy se ještě používalo slovo kníže ve středním rodu (podle PSJČ např. Vladislav Vančura v Hrdelní při: „jedno kníže“) a v plurálu je neutrum dodnes (knížata). Původně totiž deminutivum kníže (stč. kniežě) označovalo potomka kněze (zhruba asi jako holoubě je mládě holuba). A zdrobnělina zapomenuté zdrobněliny je knížátko. Kněz patřil od počátku mezi nobilitu neboli urozence, v ruštině se tento význam dosud zachoval (knjaz), do latiny se převádí jako princeps a do němčiny jako Fürst. V západoslovanských jazycích došlo k sémantickému posunu (a v češtině přímo k jakémusi významoslovnému „změtení“), světský vůdce kněz se stal „vůdcem světeckým“ (sacerdos), kněžský syn kniežě zaujal jeho místo (a synem se stal na čas kněžic) a uvolněnou pozici, jako při rošádě, obsadil král. Na vysvětlenou lze dodat, že podle Václava Vaněčka byli křesťanští duchovní, víme-li, že se u nás šířilo křesťanství shora, zpočátku chápáni jako panovníkovi chráněnci, knížecí lid. Staroslověnský výraz kьnędzь je téměř shodně (s jednou výjimkou) pokládán za přejetí z germánského kuning- (kuningaz) „vůdce, suverén, král“ (podrobněji opět Bohumil Vykypěl, Studie k šlechtickým titulům, 2004, s. 97—101), jež se vyvinulo mj. v anglické king a německé König. Germánský kořen souvisí (přes *kunja- „rod, pokolení“) s lat. genus „rod“, takže výchozím významem byl „rodonáčelník, vůdce rodu“. — Kníže koruny je v Jungmannově slovníku „korunní princ“; a arcikníže (Erzherzog) je „archidux“, „magnus dux“ neboli „veliké kníže“. — Knížecí rady připomínají oblíbený středověký žánr, tzv. knížecí zrcadlo (speculum principis, Fürstenspiegel), určitou sumu ctností a vědomostí nezbytných k výkonu vlády; jejich udílení je však v naší překlokotné a všeználkovské době záležitostí povýtce značně pošetilou.
dasik@nln.cz