Situace ve Švýcarsku se stala neudržitelnou. Pro vstup do Československa nebylo vízum potřeba, stačil pas. Zrovna jsem tehdy ještě měla peníze, abych se tam dostala. S těžkým srdcem jsem se loučila se Švýcarskem, kde jsem našla spoustu dobrých přátel a lidí ochotných pomoci, a odjela jsem do Prahy.
Opět nastala doba, která byla velmi podobná té, kterou jsem zažila v Paříži. Bydlela jsem v nuzném pokoji, který byl zcela tmavý a který jsem nedokázala vytopit. Moje strava sestávala nejčastěji z chleba a kávy. Když jsem byla doma, většinou jsem ležela oblečená na posteli, protože jinak tam byla přílišná zima. V Praze zůstávalo ještě hodně emigrantů, s nimiž jsem se tam setkala už roku 1933, a dalších hrozivě přibývalo. Protože Československo nevyžadovalo vízum a žilo se tam levně, přitahovalo velkou část uprchlíků. První emigranti byli přijati velmi dobře. Ale tato malá země sama trpěla velkou nezaměstnaností. Ochota pomáhat, která ještě existovala, byla masou na pomoc odkázaných ušlapána. Bída byla strašně veliká.
...