Dějiny a současnost

panoše

V rámci středověké šlechtické titulatury se hned po „urozeném vládykovi“ objevuje „slovútný panoše“. A v ivančických archivních materiálech se k roku 1576 dokonce píše, že je „panoše totiž osoba stavu rytířského“ (podle Glossaria Vincence Brandla). Ovšem ještě kronikář Přibík Pulkava z Radenína († 1380) ve své kronice, psané na příkaz Karla IV., zaznamenává sice truchlivou skutečnost („v tom boji kromě všech štítonoší, ješto panošky slovou, štíty za pány nosíce, i kromě všech jiných neznamenitých panoší, pět set pánův — zbito jest“), hlavně nám ale dosvědčuje, že vztah pán-panoše byl výsostně složitý jak sémanticky a etymologicky, tak sociálně. Z pravděpodobně nejmladšího člena svobodné panské družiny, než se sám přehoupl mezi urozence, se stal v rámci služebního postupu štítonoš (Schildknecht) neboli zbrojnoš, také honorovaný titulem jako panoška (v Jungmannově slovníku Edelknecht „zbrojnoš, panoš“, případně Edelknabe „urozený jinoch, páže, panoš“). Panošě je mluvnicky původně ženského rodu (stará „mláděcí“ přípona -oš, -ošě se dochovala např. i ve slovech junoš „jinoch“ a hoše „hošíček“), v dokladech kolísá mezi rodem středním a mužským, na kterém se výskyt ustálil. Jde o zjevnou zdrobnělinu od slova pán, ke které se vytvořilo, díky jazykové zapomnětlivosti, již zmíněné deminutivum panoška. Samotné slovo pán, které se pyšní mnoha důmyslnými etymologickými výklady, má na Mackově sémantické škále největší rozpětí: od nebeského spasitele, přes panovníka nebo městského byrokrata, až po obyčejného manžela (Česká středověká šlechta, 1997, s. 26—49). — Panošinka byla panošova žena (des Edelknechts Ehefrau u Jungmanna) a panošic byl panošův syn; ve starší češtině znamenal tvar panošicě služebnici, pomocnici i služebníka, pomocníka, případně dvorského služebníka, panoše.