Vašeho tatínka, tak jako stovky jiných, poslala komunistická pseudojustice v padesátých letech na dlouhé roky do vězení. Vybavíte si den, kdy ho Státní bezpečnost přišla zatknout?
Na ten den si pamatuji dobře, i proto, že tatínek měl zrovna dvaasedmdesáté narozeniny. Dvacátého prvního listopadu 1953 v časných ranních hodinách zastavilo před naším domkem v Hořicích auto a z něho vystoupili muži v kožených kabátech. Zazvonili, maminka šla otevřít. Nepozdravili, jen se zeptali, zda je Václav Procházka doma. Maminka odpověděla, že není, že ráno odjel na schůzi kolářů. Tatínek byl totiž kolář a v té době byl předsedou Společenstva kolářů a měli výroční schůzi. Kdy se vrátí? – Nevím, patrně kolem poledne, řekla jim maminka. – No, my si na něho počkáme a zatím se tu trochu porozhlédneme. Já jsem byla doma u rodičů, protože mi zbývalo několik dní do porodu a chtěla jsem po něm zůstat pár dnů u maminky. Bylo mi dvacet let a čekala jsem první dítě. Ležela jsem, ale na jejich výzvu jsem musela vstát a ačkoliv na mě bylo těhotenství už hodně vidět, nedovolili mi opět ulehnout. Tatínkovi prohledali psací stůl, ale nic závažného nenašli, a tak zabavili alespoň starý válečkový psací stroj. Pak je upoutala krabice, ve které jsem měla vyprané a nažehlené prádlo na miminko. Pozorovala jsem, jak se jejich špinavé ruce všeho dotýkaly, všechny plenky a oblečky nadzvedávaly a hledaly, jestli snad mezi nimi není něco ukryto. Rozčílilo mě to, ale uvědomovala jsem si, že nemohu proti tomu nic dělat.
...