Úmorné vzývání osudových nebo alespoň magických osmiček, mezi nimiž bezmála utonul „nevýznamný“ zbytek českých dějin, se až překvapivě podobá docela jinému třeštění, které svého času provázelo staré pověsti české.
A přestože není vůbec jisté, kdy se výklad národní minulosti vrátí do přirozených souřadnic, již dnes si můžeme klást otázku, co nám z tohoto blouznění zůstane. Po malebném „zlatém věku“ zbyla jedna Smetanova opera, zmatnělé vzpomínky na povinnou školní četbu, Aloise Jiráska a hrdinné reky vedoucí odbojné řeči proti cizákům. A samozřejmě nevšedně pestrý a žánrově bohatý soubor ilustrací z „úsvitu národních dějin“, jejichž zásluhou se v našich představách usadili bohatýři, aby se v neodolatelném podání Mikoláše Alše s halštatskými meči v pravici, normanskými štíty v levici a Jánošíkovských topánkách vrhali za národ a vlast do nejlítějších půtek. A pak se zde nabízí ještě samotné pověsti, z nichž bylo sňato břemeno národního paládia a zhruba před padesáti léty se změnily v místo zamyšlení.
...