Dnes o čase. Tedy o tom, co nám všem proteklo mezi prsty, co bychom chtěli mít, na co žehráme, čeho si však nedokážeme už vůbec vážit. Čas jako by za poslední desetiletí ztratil povahu individuální kategorie a stal se masovou, odosobněnou záležitostí, fenoménem, na nějž jsme rezignovali, protože nám už nikdy nemůže patřit. Jako by se svět vrátil tam, kde byl ve 13. století. Tehdy odpůrci lichvy tvrdili, že kupčení na nekřesťanský úrok je nepřípustné z toho důvodu, že lichváři obchodují s něčím, co jim nepatří. S časem. Nu, i když tito kritici stlačili úroky na snesitelnou mez (moderní doba se jim ale s lichvářskými půjčkami do domu či přímo do postele vysmála), ve skutečnosti neuspěli. Obchodníci se chopili času a právě na času, na zaoceánských transakcích, začali vydělávat. Čas jako by jim začal patřit a jako by ho dokázali prodávat stejně dobře jako polský jantar, uherský dobytek či české stříbro. A není tedy náhodou, že se na čase pojímaném jako komodita v šedesátých letech zrodily nově dějiny času.
...