Dějiny a současnost

„Lidé, kteří si pletou naději s optimistickými pocity, jsou zralí pro sebevraždu, když je život připraví o optimistické iluze - ačkoli právě tento okamžik je příležitostí osvědčit sílu naděje; máme vydat počet ze své naděje, nikoli ze svých nálad.“ Po dlouhé době mám pocit, že čtu něco, co ke mně opravdu mluví a dotýká se vnitřní potřeby mého srdce, rozumu, duše. Kniha Tomáše Halíka Dotkni se ran (NLN, Praha 2008) zapadá do autorova každoročního bilancování, dá-li se to tak nazvat. V době, kdy se zdá být mnoho věcí špatně, kdy se před námi vynořují spletité otázky po fungování nejen naší společnosti, ale vlastně i celé planety, je to pro mě odpověď, obsahující zároveň naléhavou výzvu. Bolest a utrpení neodvratně patří k životu, nejsou však beze smyslu. Nejsou konečnou a poslední zastávkou, nemá cenu z nich vinit kohokoli jiného, než nás samé a je třeba znovu začít proti zlu a lhostejnosti v nás samých bojovat. (lis)

V Havaně se sníh neobjevuje příliš často. V knize Wendy Guerry Všichni odcházejí (přeložila Denisa Kantnerová, Odeon, Praha 2008) naopak hraje hlavní roli - v personifikované podobě v postavě dívky Nieve (la nieve znamená španělsky sníh). Ta si od dětství vede deníček, ve kterém se "pere" se svým životem. Není lehké mít za matku rozevlátou umělkyni a za otce tyrana (úděl možná vylepší švédský otčím). A navíc žít na "ostrově svobody", na Kubě, odkud... všichni odcházejí. Tedy alespoň všichni ti, kteří pro Nieve hodně znamenají, i ona by odešla, ale nemůže... „Máma říká, že jestli chci žít a nemluvit o politice, mám jet do Kanady... Na Kubě je podle ní politika obsažena ve všem, co člověk jí, co si obléká, kde bydlí, ve všem, co mu patří, i v tom, co mu nepatří. Podle mámy to nemá žádné východisko ... Myslí si, že všechno, co člověk namaluje nebo napíše, má v sobě politiku. Takže si představuje, že v tom tápu, což je pravda, ale nemůžou mě přece kvůli tomu pořád s něčím otravovat...“ Dějinné události na Castrově Kubě (včetně války v Angole) dávají příběhu nejprve osmileté a poté dospívající Nieve rámec - chtělo by se říci - až hrůzostrašný, kdybychom nezažili každodennost režimní komunistické reality, v níž je tak snadné - jako bezelstné - spadnout do "průšvihu". (ivc)

Castrův dávný přítel Gabriel García Márquez se také vyjádřil k jedné (jiho)americké diktatuře. Převyprávěl příběh "téměř detektivní" filmového režiséra Miguela Littína: Dobrodružství Miguela Littína v Chile (přeložil Vladimír Medek, Odeon, Praha 2007), který v originále vyšel již roku 1986. Littín patřil k pěti tisícům Chilanů, jejichž jméno se po vojenském puči 11. 9. (ó, jaká náhoda) 1973 objevilo na seznamu lidí, kteří se do Chile neměli již nikdy vrátit. Littín totiž, jakožto příznivec a aktivní podporovatel svrženého prezidenta Allendeho, ještě v průběhu puče emigroval a žil v Evropě. V roce 1985 se rozhodl o Pinochetově režimu natočit film. Téměř v duchu Jamese Bonda - s identitou Uruguayce, falešnou manželkou a třemi filmařskými týmy, které však o sobě navzájem nevěděly - se vrhl do víru chilského života. Prošel tak nejen diverzí vůči vládnoucímu systému, ale i vůči sobě samému. Natočil více než třicet dva kilometry materiálu - a přišpendlil tak (jako v dětské hře) Pinochetovi stejně dlouhý (celuloidový) ocas. Márquez dal Littínovu příběhu všechny literární atributy - spád, pointy na správných místech, nadhled. Po jeho přečtení člověka až mrazí. (ivc)

Asanační román z Prahy konce 19. století. Tak bychom mohli charakterizovat nový počin spisovatele Miloše Urbana - Lord Mord (Argo, Praha 2008). Hlavní hrdina, zchudlý a poněkud zhýralý šlechtic hrabě Arco se nechce vzdát svého domu, jenž byl neočekávaně zařazen do asanační zóny, vyhlašuje boj pražské radnici prolezlé konfidenty a korupcí. V jeho boji mu zároveň "pomáhá" nový zázračný "heroický lék" - hydrochlor proti souchotinám a černému kašli, který do Prahy dovezl lékař Felix Hofman a na němž se postupně stává závislá téměř celá Praha (včetně mnoha radních). Autor je jako vždy ve svých románech aktuální, postavy i děje odkazují ke konkrétním osobám veřejného života (radní Bürger a zástupce starosty Meister) či událostem (skvěle je napsaná pasáž s vystoupení radního Richtera a jeho zdůvodnění rozpuštění umělecké komise, jež měla dokumentovat památky určené k demolici - radu k ničemu nepotřebujeme, máme přece mandát rozhodovat!). Urbanův nový román rozhodně stojí za přečtení, neboť v sobě spojuje tajemnost Sedmikostelí, poetičnost Hastrmana a radikalismus Pamětí poslance parlamentu. (eb)