- císař
Zatímco slovutné tituly, které si stojí v hierarchii světské, církevní, magistrátní nebo akademické nejvýše, umíme rozlišit snadno, pod jistou úrovní, kde titulů začíná být pěkná tlačenice, může nastat zmatek. Nahlédnutím pod lopuchy ke kořenům zjistíme, že to tak bývalo skoro vždycky.
V Gebauerově Slovníku staročeském jsou pod heslem ciesař (v moravštině též tiesař) sebrány různé doklady k výskytu daného slova a jeden z nich ze 14. století je glosován jako imperātor „vojevůdce; světovládce“. Předchůdcem je staroslověnské cěsaŕь, „vládce, vladař, král; císař (římský)“, ke kterému můžeme ve Slovníku jazyka staroslověnského najít také řecký ekvivalent pambasileus, tedy jakýsi „král všech“. Etymolog Václav Machek se přiklání k názoru chorvatského jazykovědce Petara Skoka, který vidí dalšího předchůdce v latinském lidovém adjektivu caesarius, „císařský“, které vzešlo ze jména Gaia Julia Caesara (100—44 př. n. l.), jehož vojevůdcovský věhlas dosáhl tak ohromných rozměrů, že se jeho jméno stalo z prestižních důvodů běžným imperátorským epitetem, a tím došlo k jeho apelativizaci. Většina etymologů se však přiklání k výkladu složitějšímu a vkládají jako mezistupeň gótské slovo kaisar, které odráží přímo tehdejší latinskou výslovnost tvaru caesar. Pak by při druhé praslovanské palatalizaci přešlo k v c, současně by se z dvojhlásky ai stala hláska ě, následně ie; koncovka -ař se připodobnila příponám ve jménech činitelských (kaisar > ciesař). Ruský car (carь, titul přijatý Ivanem Hrozným roku 1547) vznikl postupným krácením ze staroruského cьsarь. — Caesaropapismus označuje stav, kdy vladař v zájmu poddaných vykonává i nejvyšší funkci církevní. — A úsloví Caesar non supra grammaticos („císař nestojí nad gramatiky“) dosvědčuje stále aktuálně, že vladaři nepřísluší mluvit do všeho.
dasik@nln.cz