Takto položená otázka zní paradoxně, mluví-li se o tomto problému ve vztahu k Praze. Vždyť mnohý z nás zjistil, jak těžko se získává sebemenší prostor v jejím historickém jádru, kde sídlí spousta úřadů, institucí a výzkumných ústavů těch nejneuvěřitelnějších názvů a funkcí, nemajících s Prahou nic společného. U parterů jednotlivých, velmi často vysoce hodnotných architektur parkují nákladní auta a do těchto objektů a jejich skladišť se přenášejí různé předměty, určené nejen pro spotřebu Prahy, nýbrž i celého Středočeského kraje. Tu si musíme spíše položit otázku, zda jsou naše památky využity správně. Zda slouží svému účelu a plní svou úlohu jako doklad umělecké hodnoty, historické zástavby a urbanistického vývoje historického jádra.
Všimněme si nejprve všeobecně základních předpokladů, které podmiňují a ovlivňují, jak bude řešeno využití jednotlivých objektů. Prvořadou otázkou je původní využití objektu, které mu vtisklo charakteristické disposiční řešení, členící celý objekt. Z toho vychází i přesná funkce jednotlivých prostorů, jiná v bývalých klášterech, odlišná ve šlechtických palácích či v měšťanských domech. Toto řešení ovlivnilo samozřejmě výtvarnou hodnotu a výzdobu jednotlivých místností a sálů. Důležitá je i plošná výměra obytných prostorů, a to nejen šlechtických sídel, nýbrž i měšťanských bytů.
Znehodnocování takto vybudovaných celků není ovšem problémem novodobým, starým teprve několik posledních let. Můžeme je vysledovat až do josefínských reforem v osmdesátých letech 18. století. Tehdy, kdy se do zrušených klášterů dostává průmyslové podnikání, dochází k první vlně často až drastických zásahů do památkového bohatství. Prostory se upravují k provozním a skladovacím účelům, aniž se respektuje jejich původní využití a výtvarné hodnoty. Obdobný osud postihl i paláce a měšťanské domy, kde se pro maximální finanční efekt rozčleňovaly interiéry na největší možné množství drobných bytových jednotek, budovaných bez ohledu na hygienické požadavky a zásady vhodného bydlení. Při posledním zásahu byly v těchto objektech zrušeny drobné, často nevhodné obchůdky, avšak získané prostory nebyly již využity způsobem vyhovujícím jak objektům, tak památkové péči. Navíc se pro nedostatek prostorů rušily i takové nájemní smlouvy, které byly přijatelnější než nové určení pro účely ryze administrativní. Tak jsme se dostali do situace, že některé historické a urbanistické celky žijí jen po určitou část dne a pak se vylidňují a stávají tichým, jakoby vymřelým městem. Klasickým příkladem takového kontrastu mohou být Pardubice.
Dějiny a současnost č. 1/1968, s. 13—16