Dějiny a současnost

V nakladatelství P3K (Praha 2007) vyšla kniha Romana Cílka Holocaust — zřetězení zla s podtitulem Tři osudy a jeden proces: pohled do zákulisí nacistického vyhlazovacího programu. Autor, spisovatel literatury faktu, přibližuje průběh procesu, který se zabýval "konečným řešením židovské otázky". V červenci roku 1964 byl v Mnichově zatčen bývalý německý důstojník Karl Wolff — kdysi šéf osobního štábu H. Himmlera. Po Adolfu Eichmanovi tak stanula před soudem další mimořádně významná postava nacistické hierarchie, která dostala možnost obhajovat legitimitu svých činů a zpovídat se z účasti na holokaustu. Je více než symptomatické, že se Wolff ihned na začátku prohlásil za nevinnou oběť soudního procesu. V kontrastu k Wolff ově bohorovnosti a "nevinnosti" je kniha proložena třemi vyprávěními obětí tohoto šílenství, Richarda Glazara, Františka Krause a Emy Šternové. (lic)

A aby těch věčných připomínek temných stránek minulosti nebylo dost, vyšla v nakladatelství Torst (Praha 2007) kniha Petra Placáka Fízl. Svým nezaměnitelným slohem přibližuje Placák osmdesátá léta minulého století — vychází při tom ze záznamů, které na něj tehdy vedla StB, ačkoli poslední svazek se nezachoval, protože byl v prosinci 1989 skartován. Hovoří o době, kdy „Husák byl pro nás vrchní místní démon a zároveň jsme věděli, že nad ním stojí sám kníže pekel, lucifer Brežněv, jehož zčernalá duše prosákla na povrch a znetvořila jeho zevnějšek“. Je dobře, že se autor neomezuje jen na líčení svého nejrůznějšími peripetiemi nabitého života, ale že se také nezdržuje charakteristických komentářů a poznámek. Z nich často jakoby mimoděk vyplyne mnohé, co nás na této době zajímá. (lic)

Konec února roku 1944. Helsinky zažívají poslední, devětatřicáté bombardování sovětskými letouny za tzv. pokračovací války. Důsledky tohoto náletu byly oproti ztrátám kupříkladu v Londýně či Drážďanech nepoměrně menší, přesto si tři vlny leteckých útoků na finské hlavní město (6./7., 16./17. a 26./27. 2. 1944) vyžádaly život 146 osob. A právě možný příběh dvou z nich stojí jako pilíř příběhu Asko Sahlberga v novele Styk (přeložil Vladimír Piskoř, Havran, Praha 2007). „Válka učinila z lidí více či méně nemocné osoby, všichni žijí ve stavu neustálého nervového vypětí, nikdo není sám sebou.“ Stejně by se dalo charakterizovat rozpoložení i dvou hlavních postav příběhu — Valmy a Alexe. Svede je dohromady náhoda či zoufalství? Dá jim autor možnost se ze svého osudu vyvléct? Krajnost situace ilustrují drobné průhledy do všech možných sfér tehdejší finské společnosti: spolupráce s Němci, pitoresknost a krutost černého trhu, alkoholismus, pokoutní prostituce, bláhoví komunisté hledící s důvěrou za sovětské hranice... A právě styk jako způsob "komunikace" se stává poslední nadějí v mezní situaci, jejíž zvukovou clonu vytváří dunění bombardérů. (ivc)

Literární akademie, která od roku 2006 převzala vydávání Spisů Josefa Škvoreckého (dříve Odeon a Ivo Železný), uvedla na předvánoční trh svazek nazvaný Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950—1960) (ed. Michal Přibáň, Praha 2007). Korespondence mezi dvěma celoživotními přáteli je bohužel torzovitá a z větší části jednosměrná. Nabízí tedy čtenáři možnost nahlédnout především do Škvoreckého intimního světa. Kniha časově postihuje jeho vynucené pedagogické působení, deprimující vojenskou službu i následnou práci redaktora v SNKLHU (pozdější nakladatelství Odeon). Zvláště dopisy z prvních dvou období reflektují tvůrčí ambice i pochyby, frustraci ze zaměstnání i z vojny a problematický citový život mladého autora. Tématem prostupujícím texty obou pisatelů pak zůstává jazzová hudba a snaha o její šíření navzdory nekulturní době. (jde)

Po románech Opšlstisova nadace (Petrov 2002) a Černý domeček (Petrov 2004) vydal Stanislav Komárek koncem roku 2007 román třetí. Jmenuje se Mandaríni (Host, Brno 2007) a tvoří jakýsi závěrečný díl k předchozím dvěma románům. Hlavním hrdinou je autorovo alter ego, vysokoškolský pedagog a sinolog Jindřich Krottenbacher, který prožívá nejen převratný "revoluční" rok 1989, ale zejména porevoluční období plné "budovatelského" nadšení. Jak je už u Komárkových románů zvykem, težko lze definovat, zda máme před sebou román s esejistickými prvky, či esej s románovými vsuvkami. Sám autor k tomu dodává, že jde vlastně jen o „nastavení interpretačního rastru podobně, jako tutéž substaci můžeme chápat jako šťávu s množstvím ovoce, či neobvykle řidký kompot“. Ať už je to jakkoliv, Komárkův román-esej je opět výborný, plný zajímavých postřehů, originálních charakteristik a mystifikací. Co měl podle Komárka společného Karel May a Babička Boženy Němcové, nebudeme ale na tomto místě raději prozrazovat. (pt)