- Bůh neexistuje, náboženství je škodlivý nesmysl. To je hlavní teze série knih, které se drží po řadu týdnů mezi prvními deseti bestsellery v USA, kde se 90 % lidí hlásí k víře v Boha a jejichž po sektářsku „znovuzrozený” prezident často vystupuje spíše v roli televizního evangelizátora než státníka. V zemi, jejíž politika se po desetiletí řídí náboženskými metaforami („říše zla”, „křižácké tažení”), kde se ve jménu Bible porůznu po venkově zakazují evoluční teorie a přepadávají potratové kliniky, bojuje se na nejvyšší úrovni proti „svatokrádežnému” výzkumu kmenových buněk, asi největší naděje současné medicíny. Jižanská baptistická církev, jejímž členem je George W. Bush, měla na počátku jeho iráckého tažení připraveny v Jordánsku celé konvoje kamionů naložených arabskými překlady Bible, určenými k rozdávání poraženým iráckým muslimům. Kdosi tomu bohumilému šílenství pobožných idiotů, které by přece muselo okamžitě vyvolat masový džihád a strašlivé masakry, sice dokázal zabránit, ilustruje to ale dobře smrtelně nebezpečnou iracionalitu, kterou jsou „znovuzrození” schopni se řídit. Nebezpečné je především to, že tato mentalita proniká hluboko do politiky a veřejného života. Mnozí politologové proto právem upozorňují, že od Reaganových dob se Spojené státy začínají nebezpečně podobat teokratickému státu, podobnému třeba Íránu nebo Izraeli.
Zásadní Bushův projev po 11. září, který odstartoval jeho politiku, byl především náboženským kázáním, jakýmsi vyhlášením křižáckého tažení. Po boku mu tehdy na tribuně stáli židovští a muslimští duchovní, chyběli jen jediní — ateisté. Jsou to právě oni, kteří se nyní hlásí ke slovu. Říkají, že nechtějí žádné náboženské války, třeba maskované „bojem proti terorismu”. Hlavního viníka ale nehledají v politicích, nýbrž v náboženství samotném. Za šílené války mohou šílené myšlenky na obou stranách, víra v nerozumné nesmysly, náboženství jako takové.
To ostatně není nic nového, tvrdili to po dlouhé sérii zničujících náboženských válek 16. a 17. století již osvícenci a založili na tom moderní evropskou civilizaci. Současní ateisté se proto, kvůli odlišení od svých předchůdců, označují jako „noví” — new atheists. Vytýkají předchůdcům, že náboženství sice odmítali, ale tolerovali ho, pouze je oddělili od státu. Zavinili tak svou nedůsledností kontaminaci rozumného projektu virulentním nerozumem. Spojené státy vznikly jako téměř čistý osvícenský projekt, uskutečňovali ho však protestantští sektáři vyhnaní z Anglie, a mezi těmito póly proto nepřestává Amerika — právě jako projekt — kolísat.
Noví ateisté neútočí na uřvané televizní kazatele, ani na jejich žáky v Bushově administrativě, ty odepisují předem. Už proto nejsou a nechtějí být politickým hnutím. Obracejí se na dědice původního sekulárně osvícenského projektu, na vzdělance, vědce, informatiky, vysoké manažery. Ti sice neberou fundamentalistické fantasmagorie ultrakřesťanů vážně, přesto je však snášejí. Jsou mezi nimi jistě patologové, kteří věří ve zmrtvýchvstání a gynekologové, kteří nemají potíže s neposkvrněným početím, je jich ale zanedbatelná menšina. Většina tomu a podobnému samozřejmě nevěří, bere to nanejvýše jako jakési vágní „duchovní” metafory, ale z obav před společenskými následky nebo jen ze zdvořilosti o tom nemluví. Jsou to právě oni, kteří kupují ve statisícových vydáních knihy „nových” ateistů, zřejmě proto, že mají dost Bushova pobožného režimu a trpí špatným svědomím, že k němu mlčeli. Už tituly jsou provokující více než dost: Poblouznění Bohem (The God Delusion), jehož autorem je Richard Dawkins, Listy křesťanskému národu Sama Harrise (Letter to a Christian Nation) a Daniel Dennett dal své knize titul Zlomit kouzlo: Náboženství jako přírodní jev (Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomena). Dawkins, profesor z Oxfordu, je evoluční biolog, proslavený především svou knihou Sobecký gen, Harris je neurobiolog, jen Dennett je prostý filosof. Objíždějí s přednáškami celé Spojené státy, Davis dokonce káže o svém neznabožství v kostelích a svět blogů přijal nový ateismus jako The Next Big Thing — jejich úspěch je nesporný.
Každá americká móda se tak či onak dostane brzy do Evropy, zde ale nebude jistě ani zdaleka tak brizantní jako za oceánem. Evropa je už dávno nábožensky vlažná a snad jen s výjimkou Polska si státy drží Boha stále ještě od těla. Do euroústavy se nedostal a nedostane — pokud nějaká bude. Vlastně nikoho tu není třeba přesvědčovat, jak to pilně činí „ateistická brigáda” ve Spojených státech, že Bible je literatura, a ne do písmene pravdivé Slovo Boží. Intelektuální úroveň kritiky náboženství nových ateistů nedosahuje ani zdaleka úrovně Nietzscheho nebo Freuda a odrazovat bude také tón polemiky kopírující ultrakřesťanský fundamentalismus (Harris: „20 procent těhotenství končí potratem. Pokud Bůh existuje, je nejpilnějším gynekologem-potratářem”). Jedno je ale na nových ateistech nesporně zajímavé i pro Evropu. Říkají totiž bez obalu, že nevěřící nemají žádný důvod nechat se zatlačovat do pozice mlčící a trochu se stydící menšiny, i když třeba jsou ve zdrcující většině. Max Weber o sobě říkal, že je nábožensky nemuzikální, že náboženství prostě nevnímá. To je přesné vyjádření postoje současného, dávno už ne volnomyšlenkářského ateismu, přesto je v něm ale obsažena jakási omluva: „Promiňte, je to moje vrozená vada.” Ve skutečnosti ale přece ateista nepovažuje za „vadného” sebe, ale právě věřící, protože trpí těžkými iluzemi. Jen se jim to stydí říci. Chromému přece také neříkáme do očí, že je chromý. Nepřijme tedy tvrdý příkaz nových ateistů, aby bojovně urážel bližní na každém kroku. Má ale všechny důvody, aby ignoroval tlak politické konformity, která vyžaduje mluvit o náboženství, nebo alespoň o „duchovnu” s povinnou úctou, přidušeným hlasem a pokud možno se sklopenýma očima. Pokud si myslí, že osvícenci udělali chybu, když Boha tolerovali, neměl by se za to omlouvat.
- Ostrov blažených představuje podle Petera Bergera (Kurze Geschichte Österreichs im 20. Jahrhundert, 2007) současné Rakousko. Je v podobné situaci jako kdysi ve 20. letech, kdy po pádu monarchie a přerodu velmoci v malý státeček bylo donuceno obrátit se navenek k mezinárodnímu kontextu své nové existence. Dnes stojí před stejnou výzvou, jenomže s opačným výsledkem. Globalizace je nutí znovu brát velmi vážně v potaz světové souvislosti, tentokráte na to ale reaguje uzavřením se „v především dovnitř obrácené politické perspektivě”. Ve dvacátých letech šlo o přizpůsobení se západní demokracii a svobodnému tržnímu hospodářství. Dařilo se to obtížně, většina Rakušanů dospívala spíše k přesvědčení, že pro své zájmy najdou lepší zastánce v nepřátelích pluralistické společnosti. Podmínilo to také většinové přijetí nacistického panství, „setrvání v neporušené loajalitě alpských a dunajských žup Třetí říše až do samých konců a také jejich velmi opožděný odvrat od tohoto dědictví — téměř výhradně pouze z oportunistických důvodů”. Zdánlivě se to osvědčilo, neutralita a sociální stát podle německého vzoru slavily rozhodné úspěchy, zároveň ale upevňovaly latentní antiliberalismus Rakušanů. Přes vnějškovou amerikanizaci životního stylu a kultury a nezpochybnitelnou politickou orientaci na Západ platí Rakousko za existenci na svém do sebe uzavřeném ostrovu blažených (jak je označil už papež Pavel VI.) „rostoucí mentální distancí od liberálního chápání demokracie a kapitalismu”. To je podle Bergera rakouská odpověď na globální rizika současného světa. Není divu, že v něm vidí nejenom naše česká, ale celá středoevropská katolicko-antiliberální pravice svůj ideál. Jak dlouho se ovšem tento kadidlem vonící ostrov starých dobrých "kakánských" mravů tváří v tvář výzvám globalizace může udržet, je otázka, kterou si Berger sice klade, ale pochopitelně na ni přímo neodpovídá.