Walter Lippmann byl jedním z nejslavnějších amerických žurnalistů 20. století. Dnes jsou sice jeho jméno a dílo poněkud pozapomenuty, ale byl to právě on, kdo v roce 1947 zpopularizoval termín studená válka.
Toto označení aktuální fáze vztahů mezi bývalými válečnými spojenci USA a SSSR zřejmě jako první použil americký finančník Bernard Baruch v dubnu 1947 v projevu ke Sněmovně reprezentantů státu Jižní Karoliny. Ovšem až kniha Waltera Lippmanna Cold War: A Study In U. S. Foreign Policy z téhož roku zpopularizovala toto slovní spojení natolik, že se proměnilo v nejběžněji užívaný název celé epochy moderních dějin. Lippmann byl jako přední politický komentátor své doby velmi obratný v zavádění nových termínů, které se díky němu staly běžnou součástí politického slovníku. Jeho pojem atlantické společenství, jímž v jednom ze svých článků ze začátku roku 1917, kde vyzýval ke vstupu USA do války po boku Velké Británie, popsal civilizaci, jejíž jsme součástí, dnes také používáme zcela běžně. V jedné ze svých raných knih, Public Opinion (1922), pak zase převedl pojem stereotyp, do té doby užívaný pouze v tiskařské a typografické terminologii, poprvé do světa sociálních věd v nyní užívaném smyslu. Walter Lippmann se narodil v roce 1889 v newyorské rodině židovského původu, jež do USA přesídlila z Německa. Po studiu na Harvardově univerzitě (jeho spolužáky z ročníku byli např. John Reed, pozdější autor slavné pro-komunistické knihy Deset dnů, které otřásly světem, nebo básník T. S. Eliot) začal pracovat jako žurnalista a politický komentátor a jeho články mu brzy přinesly proslulost i renomé. Politickou představivost mladého intelektuála zasáhl styl a charakter prezidenta Theodora Roosevelta, o němž později prohlásil, že ze všech prezidentů, které znal (a to byli všichni následující až po Nixona), byl jediným, kterého bylo možno milovat – a kterého jsem miloval. Lippmannovi ještě nebylo ani třicet, když jej Woodrow Wilson pozval do Bílého domu s žádostí o komentář k aktuálním otázkám. Stal se pak jedním z rozhodujících mužů, kteří napomohli Wilsonovu znovuzvolení v roce 1916, když svými články získal pro prezidenta hlasy klíčových pokrokářských voličů. Lippmannovo memorandum, které pro prezidenta napsal, se stalo jednou ze základních osnov Wilsonových Čtrnácti bodů z roku 1918. Nesouhlasil však s rozbitím habsburské monarchie (politickou rovnováhu v centru kontinentu podle něj vychýlila právě balkanizace střední Evropy) a především s mírovými podmínkami, které dojednal Wilson v Paříži v roce 1919: Toto není mír... Nevidím v té smlouvě nic než nekonečné problémy pro Evropu. Podpora a následný rozchod s prezidentem se pak v Lippmannově životě opakovaly ještě několikrát. Jakkoliv se od původního pokrokářství a mladického reformního socialismu posouval stále více k politickému středu a umírněné pravici, jádrem jeho politické filozofie byl pragmatický liberalismus. Právě díky němu měl bližší vztahy s demokratickými prezidenty – nikoliv však s F. D. Rooseveltem ani s H. Trumanem, jejichž politiku později ostře kritizoval, ale především s J. F. Kennedym, pro něhož hrál již na sklonku svého života roli zkušeného rádce a mentora. Žádný z konfliktů se však mírou počátečního entuziasmu a vášnivostí sporu nedal srovnávat s rozchodem s Lyndonem B. Johnsonem kvůli vietnamské válce. Lippmann – zosobnění liberálního establishmentu po druhé světové válce – jako jeden z prvních rozhodně oponoval americkému válečnému angažmá již od počátku roku 1965, kdy například jeho tehdy mateřský list The Washington Post prezidenta ve válce podporoval. Nesouhlas s válkou ve Vietnamu má již mnoho společného se základním Lippmannovým vnímáním zahraniční politiky, jak je zformuloval ve čtyřicátých letech a které stálo i u počátků jeho analýzy studené války.
ZAHRANIČNĚ-POLITICKÝ REALISMUS Lippmann rozhodně nebyl izolacionista – naopak, podporoval vstup USA do první i druhé světové války, neboť soudil, že oba konflikty ohrožují americké životní zájmy. Právě termín životní zájmy mu však určoval hlavní osu, kolem níž by státníci a diplomaté měli vést zahraniční politiku své země. Svou základní představu o umění diplomacie vyložil ve dvou válečných knihách – U.S. Foreign Policy: Shield of the Republic (1943) a U.S. War Aims (1944). Obě studie vyšly krátce po válce v jednom svazku česky v nakladatelství Družstevní práce. Základ realismu podle Lippmanna spočíval v přísné kalkulaci národních zájmů, a nikoliv v idealistické teorii našich práv a povinností. Státnická práce potom podle něj především spočívá v uvedení národních závazků a národní moci do rovnováhy. Na konci války a především po roce 1945, během studené války, viděl Lippmann mnohé důkazy toho, že americké vlády nepřiměřeně a nepromyšleně zvyšovaly své zahraniční závazky vůči zemím, jež podle jeho propočtu mezi životní zájmy USA zcela jistě nepatřily. Jeho tvrdá kritika Trumanovy administrativy na počátku studené války má původ v základní myšlence omezených, nikoliv globálních životních zájmů USA. Nesmíme si mylně myslet, že alternativou k izolacionismu je univerzální intervencionismus, napsal již po Rooseveltově návratu z Teheránu. Americké válečné cíle měly podle něj vycházet z respektu ke sférám vlivu, což byl tradiční základ velmocenské politiky, již se nyní Amerika učila poprvé ve svých dějinách hrát. Sovětská sféra vlivu ve východní Evropě mu byla neblahým, leč přirozeným důsledkem katastrofální války vyvolané a prohrané nacistickým Německem. Jedině spolupráce velmocí bez zasahování do jejich vlastního orbitu mohla podle něj udržet mír i po válce. Lippmann odmítal wilsonovský idealismus a ve čtyřicátých letech patřil k těm, kdo dokázali nejlépe zpopularizovat názory souběžně vznikající akademické školy zahraničněpolitického realismu, jak jej ve svých odborných dílech promýšleli Reinhold Niebuhr či Hans Morgenthau. Lippmann, obdobně jako oni, kombinoval ve svých sloupcích Clausewitzovu koncepci války jako vojenského pokračování diplomacie, Spykmanovy základní teze geopolitiky a učení admirála Mahana o vlivu námořní moci.
TRUMANOVA DOKTRÍNA A MARSHALLŮV PLÁN Poválečné rychlé vyhrocování vztahů mezi novou Trumanovou administrativou a Stalinovým Sovětským svazem bylo důsledkem chybných kalkulací na obou stranách. Jako novinář s ambicí ovlivňovat domácí veřejný život se však Lippmann přirozeně koncentroval na omyly vlastní vlády. Sféry vlivu byly podle něj normální součástí velmocenské politiky. USA si vybudovaly svou v Latinské Americe, a nemělo by je tudíž překvapovat, když SSSR po tragédii střetu s nacistickým Německem nyní buduje vlastní sféru ve východní Evropě. Jsme nacionalisté tam, kde by někdo chtěl zasahovat do naší sféry vlivu, ale univerzalisté tam, kde jde o ruskou, napsal nesouhlasně. Krizi ohledně Íránu a Turecka na počátku roku 1946 vnímal Lippmann díky mocensko-politické citlivosti naopak jako zásadní věc, jež Ameriku ohrožuje, neboť zde se SSSR již dotýkal území pro USA životně důležitých. Nesouhlasil ale s Churchillovým projevem ve Fultonu v březnu 1946 – podporoval západní jednotu i potřebu vojenské síly, obával se však, že vyhrocený a zjevný antisovětismus povede k reakci na straně SSSR, jež zmaří jakoukoliv rozumnou vzájemnou dohodu o míru v Evropě. Administrativa se mezitím snažila najít pro svou poválečnou politiku vůči Sovětskému svazu pevnější základ. V únoru 1946 jí George Kennan ve svém „dlouhém telegramu“ z moskevské ambasády nabídl analýzu sovětských východisek, premis i cílů. Truman a jeho lidé nyní pracovali na vytvoření vlastního souboru idejí, jež by umožnil orientaci v nové politické situaci. Jako v reálné politice vždy, tvořily se však tyto ideje pod tlakem praktických událostí. Když Británie na počátku roku 1947 oznámila, že již nemůže vzhledem k vlastní kritické hospodářské situaci financovat protikomunistické síly v občanské válce v Řecku, byla to právě jedna z těchto formativních událostí. Prezident Truman na ni odpověděl v projevu ke Kongresu v březnu 1947, kde oznámil americkou finanční pomoc Řecku a Turecku, jakož i to, že bude politikou Spojených států podporovat svobodné národy, které odolávají pokusům o podmanění ozbrojenými menšinami nebo tlakem zvenčí. Podle Lippmanna ale Trumanova doktrína hrozila stát se krédem neomezeného globálního intervencionismu, s nímž zásadně nesouhlasil: Bylo by mnohem lepší, a mnohem méně nebezpečné a daleko efektivnější, oznámit nikoliv globální politiku, ale americkou politiku na Středním východě... Vágní globální politika, která zní jako vyzvánění na ideologickou křížovou výpravu, nemá žádné limity a nemůže být kontrolována. Svoboda Řecka i Turecka podle Lippmanna zcela jistě patřily mezi životní zájmy USA. O všech národech to ale neplatilo. Taková byla smutná pravda geopolitiky – ne všechny země jsou si rovny ve svém významu pro životní zájmy ostatních států. Naprosto primárním životním zájmem USA podle Lippmanna byla svoboda a prosperita západní Evropy, této nedílné součásti atlantického společenství. Právě tu ale na přelomu let 1946 a 1947 ohrožoval ekonomický chaos a politická radikalizace, jež nahrávaly komunistům a SSSR. Na rozdíl od Trumanovy doktríny, s níž nesouhlasil, Lippmann aktivně s vládou spolupracoval na prosazení tzv. Marshallova plánu finanční a ekonomické pomoci Evropě. Sešel se s Deanem Achesonem, Georgem Kennanem a Willem Claytonem ze State Departmentu, kteří program vytvářeli, a podílel se na jeho formulaci. Byl jedním z těch, kteří naléhali na klíčový rys plánu, totiž že pomoc nebude udílena jednotlivým zemím, ale pouze na základě společného návrhu, který evropské vlády představí. Ve svém sloupku Today and Tomorrow, který v letech 1931–1967 pravidelně psal pro Herald Tribune a později pro The Washington Post, americkou ekonomickou pomoc Evropě v letech 1947–1948 zcela zásadně podporoval.
POČÁTKY STUDENÉ VÁLKY Lippmann patřil ke spoluzakladatelům organizace, jež vydávala časopis Foreign Affairs – později z ní ale vystoupil, když po romantickém vzplanutí opustila Helen Armstrongová svého manžela, zakládajícího šéfredaktora Foreign Affairs, a stala se manželkou a velkou celoživotní láskou Lippmannovou. Právě ve Foreign Affairs se v létě 1947 objevila studie nazvaná Sources of Soviet Conduct, podepsaná pouze šifrou X. Brzy vyšlo najevo, že autorem je klíčový poradce nového ministra zahraničí Marshalla George F. Kennan. Lippmanna článek přivedl k nápadu na knihu, v níž by objasnil, proč se pan X zásadně mýlí. Na podzim tak vyšel svazek Cold War: A Study in U.S. Foreign Policy. Z kritiky Kennanových tezí se však stala mnohem hlubší práce o historii i současnosti americké zahraniční politiky i o tom, jaká by tato politika měla být v budoucnu. Podle Lippmanna se Kennan mylně soustředil na ideologické základy sovětského chování – sám se domníval, že zdroje současné politiky se dají najít spíše v ruské historii a geopolitické tradici země než v marxistickém dogmatismu. Zásadně také nesouhlasil s hlavním nástrojem, který proti sovětské hrozbě Kennan nabídl, tedy s tzv. zadržováním (containment). Konfrontovat Sověty v každém místě, kde se ukáží znaky jejich pronikání, jak napsal Kennan, bylo podle Lippmannovy kritiky strategickou monstrozitou. Bylo zcela mylné přikládat stejný význam všem místům, kde hrozilo sovětské pronikání. Je třeba rozlišovat právě na základě teorie životních zájmů, psal Lippmann. Vzdálené periferie na hranicích sovětského impéria by neměly být jádrem sporu – klíčem k situaci byla Evropa. Základním americkým cílem by mělo být co nejdříve dostat sovětské jednotky ze střední a východní Evropy. Pokud jsou důvodem jejich přítomnosti bezpečnostní obavy, po dvou napadeních Německem pochopitelné, je třeba odstranit příčiny těchto obav. USA by měly navrhnout společné stažení amerických a sovětských jednotek z Evropy a Německo by mělo být sjednoceno pod striktním závazkem neutrality a demilitarizace. Mocenská rivalita mezi USA a SSSR by neměla být překážkou dohody: Kdo si myslí, že s rivaly a nepřátelskými mocnostmi nemůže být dojednáno urovnání, zapomíná, co je smyslem diplomacie. Autor termínu studená válka tedy jednak varoval před tím, aby se stala horkou, ale zároveň odmítal, že je nevyhnutelné, aby „zamrzla“ v trvalé rozdělení kontinentu. Přijatelnou cenou za hlavní cíl – odchod sovětských vojsk z Evropy – mělo být i reciproční stažení amerických armád. Je pozoruhodné, jak mnoho z názorů svého kritika později Kennan převzal. Zároveň měl pravdu, když litoval toho, že neporozumění s Lippmannem bylo téměř tragické. Kennan byl již předtím také realista, který uvažoval v termínech sfér vlivu a životních zájmů, nikoliv wilsonovského idealismu. Nesouhlasil s univerzalismem Trumanovy doktríny a naopak byl klíčovým autorem Marshallova plánu, který i Lippmann považoval za racionálnější. I ve svých předchozích diplomatických zprávách zdůrazňoval vliv historie a geopolitiky na Stalinovo chování. Nedorozumění s Lippmannem nad článkem ve Foreign Affairs jej proto těžce zasáhlo. Zároveň mu tato kritika pomohla jasněji definovat některé své názory – a pozdější shoda mezi oběma muži, pokud jde o neutralizaci Německa a rychlý odchod sovětských vojsk z Evropy, nebo zásadní kritiku angažmá ve Vietnamu jako periferii, která zdaleka nemá cenu, již tam USA politicky i lidsky zaplatily, dodává této polemice z roku 1947 rysy skutečného paradoxu. Oba patřili k těm, kdo ideologizovaný a později i militarizovaný univerzalismus studené války odmítali. Oba byli těmi sympatizanty Demokratické strany, kteří tvořili její realistické a konzervativní křídlo.
AMERICKÝ PEROUTKA
Kromě George Kennana přichází při čtení Lippmanových článků, esejů a knih na mysl mnohdy též jméno Raymonda Arona. Jak pro častou shodu v jejich politických východiscích i názorech, tak pro renomé a výjimečný status, jejž oba ve své době získali u svých čtenářů, ale i pro obdobnou kariéru celoživotních žurnalistů, kteří své novinářství zároveň stále překračovali vyššími autorskými ambicemi. Ještě více podobností – a to i charakterových a lidských – však najdeme mezi Walterem Lippmanem a Ferdinandem Peroutkou.
Patřili ke stejné generaci – Peroutka byl o šest let mladší a zemřel čtyři roky po Lippmannovi. Mladého Lippmanna zve Wilson do Bílého domu, Peroutku jen o pár let později zase Masaryk na Hrad. Přes stálý život uvnitř politiky a politikou si oba vášnivě zachovávají svou nezávislost – v čemž jim ostatně napomáhá hvězdný status, jehož dosáhnou již ve 20. letech. Charakterizuje je pragmatismus a liberalismus jako ideová východiska, chladná racionalita jako pracovní metoda, vytříbený literární styl, který dodnes imponuje, osobní uzavřenost a emocionální odstup od ostatních. Rozšíření komunistických režimů do východní a střední Evropy, jež vedlo ke studené válce však jejich souběžné kariéry vychýlilo. Nebýt komunismu, Peroutka by zřejmě žil i nadále obdobně jako Lippmann – špičkový novinář a celebrita, s níž se snaží být prezidenti zadobře a jež žije v luxusu, odpovídajícím váze jejího společenského postavení. Místo toho se však z Peroutky stává exulant, který se v novém prostředí neprosadí a stráví zbytek svého života bojem za obnovu demokracie ve své vlasti, aniž by se dožil vítězství. „Americký Peroutka“ Walter Lippmann byl během svého života jistě úspěšnější. Nakonec je to však paradoxně Peroutka, kdo dnes znovu živě ovlivňuje českou žurnalistiku i politické myšlení, zatímco Lippmannovo dílo je – k velké škodě – nyní u domácího publika téměř zapomenuto.
LITERATURA W. Lippmann, Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států, Praha 1946; týž, Cold War: A Study In U.S. Foreign Policy, Boston 1947; B. D. Riccio, Walter Lippmann: Odyssey of a Liberal, New Brunswick, London 1994; R. Steel, Walter Lippmann and the American Century, Boston 1980.
Jiří ELLINGER (nar. 1974) vystudoval historii na FF UK. Od roku 2002 pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, v současné době je vedoucím politického úseku české ambasády ve Washingtonu. Je spoluautorem knihy České země v evropských dějinách, Díl IV.: Od roku 1918 (Paseka 2006).