Titul poslední knihy Waltera Laqueura, amerického historika židovského původu, nenechává nikoho na pochybách, co bude jejím obsahem. Autor se snaží vyvést čtenáře z nehynoucího optimismu ohledně budoucnosti kontinentu, zvláště pak ty, kteří se domnívali, že se Evropa stane zářným příkladem pro celé lidstvo a mravní velmocí 21. století.
Dle Laqueura je nezvratnou skutečností, že Evropa ztrácí své významné místo ve světě i dominantní roli ve světovém dění. Před pouhými sto lety byla "středem světa". V roce 1900 žil každý čtvrtý člověk v Evropě, zatímco v roce 2050 nebude podíl Evropy na světové populaci vyšší než 4 až 5 %. Evropa, kterou Walter Laqueur znal, postupně mizí. Hlavní evropská města za posledních dvacet let výrazně proměnil příliv přistěhovalců. Přistěhovalci představují čtvrtinu, někdy dokonce třetinu obyvatel vnitřních čtvrtí mnoha evropských měst a tvoří většinu nejmladší generace. Přijmou tito přistěhovalci evropské hodnoty a způsob života? Bude se Evropa dál sjednocovat? Jaký bude osud sociálního státu, na který už dnes většina evropských zemí nemá dost prostředků? Na tyto otázky se Walter Laqueur snaží ve své knize odpovědět.
Integrace muslimských přistěhovalců v Evropě nefunguje, částečně proto, že o ni přistěhovalci nestojí. Evropě zůstalo pramálo hrdosti a zvítězil kulturní a mravní relativismus. Takové společnosti nedokázaly přistěhovalcům zajistit vedení ani orientaci. Evropské země nebyly zvyklé absorbovat miliony cizinců, kteří měli kořeny v úplně odlišné kultuře a nijak zvlášť se jim nechtělo opustit svůj způsob života. Druhá a třetí generace mladých přistěhovalců, o nichž se předpokládalo, že už budou dobře integrovaní, se naopak proti své adoptivní vlasti bouří. Rozvinula se tam mladická kultura násilí a zločinu, která nemá nic společného s náboženstvím. Největší vliv na tyto mladé lidi nemá domov ani imámové, ale pouliční gangy.
Autor knihy netvrdí, že muslimský element bude hrát v Evropě zásadní roli, rozhodně ne na celém kontinentu. Mnozí přistěhovalci nejsou muslimové, přicházejí z Indie, jihovýchodní Asie, tropické Afriky či Karibiku. Evropa nebude nutně muslimská, natož islamistická. Autor konstatuje, že nárůst nepřátelství k muslimům nemusí souviset s jejich vírou. Přesnějším pojmem by dle jeho názoru byla "terorofobie". Laqueur kritizuje muslimskou komunitu za to, že se od teroristů jasně nedistancuje a naopak jim vyjadřuje podporu či přinejmenším pochopení. Takovým tvrzením nesčetným muslimům zásadně křivdí.
Autor poněkud nevhodně nálepkuje některá islámská hnutí jako "radikální" či "extremistická" jen proto, že jsou v arabském světě zakázána. Zákaz hnutí však nemusí nutně indikovat jeho extremismus, spíše fakt, že představuje — třeba i svou popularitou — hrozbu pro tamní nedemokratické a nepopulární režimy. Je až s podivem, že si Walter Laqueur může dovolit řadu — na některých místech až nehorázných — stereotypů v charakterizaci evropských muslimů. Vůči jiným etnikům či komunitám by mu zajisté neprošly.
Laqueur se však nedomnívá, že by se evropské společnosti měly před přistěhovalci uzavřít. Navrhuje, aby se orientovaly na produktivní pracovní síly, nikoli na ty, kteří by jen rozmnožili armádu nezaměstnaných a nezaměstnatelných. Kazatelé a agitátoři podněcující zášť imigrantů proti dekadentnímu a hříšnému západnímu způsobu života by měli být vyhnáni.
Ke krizi Evropy dále přispívá neochota evropských zemí vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Prakticky všechny evropské země v devadesátých a následujících letech snížily výdaje na armádu, a tak Evropa jako vojenská síla neexistuje. Podobně jako řada washingtonských "think tanků" kritizuje Laqueur spoléhaní Evropy na tzv. "měkkou sílu". Takový přístup dle jeho názoru přehlíží šíření jaderných zbraní, rostoucí pravděpodobnost použití zbraní hromadného ničení, bezmocnost OSN a vznik takových režimů, jako je íránský. Těžko říci, co by si zastánci zbrojení počali nebýt současné západní íránofobie.
Neméně důležitým aspektem krize Evropy jsou dle Laqueura potíže se sociálním státem, který začal být stále nákladnější. V období utváření sociálního státu bylo výdajů mnohem méně a hospodářský růst byl výraznější. Dnes musí všechny evropské země sociální výsady omezovat. Když Laqueur hovoří o přistěhovaleckých čtvrtích v Evropě, říká: „Nejsou to nejlepší ani nejhorší místa, je to podoba věcí příštích.” Úpadek Evropy je dle jeho názoru nezvratný, nicméně krach to být nemusí, pokud se Evropané konečně postaví tváří v tvář skutečnosti.
Za poměrně nešťastné považuji rozhodnutí nakladatelství změnit původní podtitul knihy Měnící se tvář kontinentu na Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?, který nejenže nevystihuje obsah knihy, ale svým způsobem autorovi křivdí. Autor sám považuje pojem Eurábie za velice zavádějící. Redakční zpracování knihy bylo podceněno. Velké množství překlepů ruší čtenáře a taktéž překlad má zásadní nedostatky.
Přeložila Petruška Šustrová, NLN, Praha 2006, 184 s., 219 Kč