Klasickému obrazu Sudet, tedy poloopuštěné krajiny se zbytky vesnic, zplanělými jabloněmi a cestami, které nikam nevedou, se Krkonoše jaksi vymykají. Problémy, které pod hřebeny našich nejvyšších hor způsobilo poválečné vyhnání a následné překotné osídlování, jsou subtilnější než v jiných podobně postižených regionech. Nicméně i zde jsou důsledky dějinných přemetů dodnes patrné. V krásných horách, které česká prvorepubliková buržoazie dobře znala z prázdninových pobytů, si chtěl dům či chalupu pořídit leckdo, a tak zde zaniklo jen minimum obcí. I turisticky nejvyhledávanější centra jako Harrachov, Špindlerův Mlýn či Pec pod Sněžkou tu však dnes vykazují o mnoho méně než tisíc stálých obyvatel. Většina lidí, kteří zde pracují, pochází odjinud a jejich pobyt v Krkonoších uzavírá začátek a konec zimní sezóny. Těch, kterým by ležela na srdci historie a současnost zdejší přírody, a zejména kulturní krajiny vně nejchráněnějších pásem národního parku, proto opravdu moc není. Jsou ale výjimky.
Jednu z nich tvoří rodina Pavla Klimeše. Je až neuvěřitelné, co všechno může proti všeobecně přehlíživému postoji k hodnotám krajiny i k architektonickému tvarosloví dokázat pár jednotlivců. Spolu se svojí manželkou Lenkou provozuje Pavel Klimeš již od roku 1992 informační centrum Veselý výlet v Temném Dole a v Peci pod Sněžkou, vydávají stejnojmenný časopis, který české, německé i polské čtenáře zasvěcuje do neznámých příběhů hor, a pravidelně pořádají výstavy, zpravidla na umělecké úrovni, za niž by se nemusely stydět ani přední pražské soukromé galerie. Na vernisáže a další akce zvou snad všechny, kterým na Krkonoších alespoň trochu záleží. Především ale spolu s bratrem Miloslavem již léta zachraňují krkonošské stavby a obnovují zanedbané cesty tradičním způsobem, tedy fyzicky náročným štětováním.
Pavel Klimeš v lesnatém údolí mezi Trutnovem a Pecí pod Sněžkou žije od narození. Brzy se začal zajímat o zdejší přírodu a začal ji — již jako krajinný ekolog — systematicky mapovat. Od mapování a shromažďování starých pohlednic posléze přešel i k aktivnímu spoluutváření a uchovávání. „My jsme si kdysi řekli, že jinde než v tomhle údolí žít nebudeme a že nám stojí za to, aby se tu lidi snažili to vykořenění nějakým způsobem odstranit. Tahle cesta vede přes drobné věci, které se můžou týkat lecčehos. Může to být i kultura, nemusí to být věci hmotné,” říká k tomu Klimeš. Lesní hrádek Aichelburg, ochranná kaple a pomník padlým ve Sklenářovicích, kaple Narození Páně v Horních Lysečinách, sloupová kaplička na Chaloupkách v Peci pod Sněžkou, to jsou jen některé významnější památky, které se díky činnosti bratří Klimešů do Krkonoš vrátily. Vedle toho a zmíněných cest ještě desítky památkově chráněných chalup a dalších objektů.
Aktivity rodiny Klimešových jsou významné i z hlediska turistického ruchu. U opravených objektů i cest rozmísťuje Pavel Klimeš ve spolupráci se Správou národního parku informační cedule, které kolemjdoucí zasvěcují do širších souvislostí vývoje zdejší krajiny a osídlení. Na rozdíl od prvoplánových atrakcí, k nimž se návštěvníci chtějí pokud možno dopravit lanovkou nebo autem a rychle zase odjet, tak vzniká síť skutečných cílů pro náročnější.
Přestože se Klimešům podařilo obnovit desítky krajinných prvků, celková bilance zde ještě není příznivá. Mnoho jedinečných objektů vypovídajících o složité historii zdejší krajiny je ve špatném stavu, některé jakoby nikomu nepatří. Je chybou, že ani v národním parku a v jeho ochranném pásmu neexistuje trvalý zdroj financování obnovy krajinných prvků a památek, které nejsou zapsány do státního seznamu chráněných objektů.
Pozoruhodné na celém Klimešově příběhu je, že převážná část zmíněných "záchranářských prací" se neděje — jak je to u nás obvyklé — ve volném čase, ale že patří ke Klimešovým podnikatelským aktivitám. To samozřejmě v české společnosti budí závist, zároveň je ale zřejmé, že pokud někdo ze záchrany kulturního dědictví dokáže udělat svůj byznys, je to ta nejlepší cesta pro všechny zúčastněné — v tomto případě zejména pro východní Krkonoše.