Marshallův plán představoval fenomén, který krátce po druhé světové válce zasáhl celý svět. Především však ovlivnil politický a ekonomický vývoj ve východní i západní Evropě.
Výsostně politickým a hospodářským aktem se postupně stal po projevu státního tajemníka USA George C. Marshalla na Harvardu 5. června 1947. Na jedné straně jeho přijetí a realizace v letech 1948–1952 (cca 14 miliard dolarů) měly podstatný podíl na ekonomickém povznesení a rozmachu západní Evropy, na straně druhé jeho odmítnutí ze strany Sovětského svazu a jeho „mladých“ satelitů blokovalo možnost širokých evropských obchodních vztahů a pro Východ cestu ekonomické prosperity. Jaké cíle sledovaly USA vyhlášením a realizací Marshallova plánu a jaká byla motivace SSSR pro jeho odmítnutí? V případě obou supervelmocí hrálo důležitou úlohu více faktorů. Americké snahy mít prvenství ve světové politice, proniknout na evropské trhy, a tím i politicky ovlivňovat její budoucnost doplňovaly i aspekty strategické. Měly podstatnou souvislost s vypracovanou geostrategickou koncepcí národní bezpečnosti USA. Mocenského vakua vzniklého po porážce Německa a jeho spojenců a v důsledku oslabení Velké Británie i Francie mohl podle Washingtonu využít právě Sovětský svaz. Jedinou cestou, jak tomu zabránit, bylo zaplnění tohoto vakua obnovením hospodářského a politického režimu schopného klást účinný a aktivní odpor komunistickému a sovětskému vlivu. A to byl v Marshallově plánu jeden z nejdůležitějších cílů. Zájem o Evropu, zejména východní, projevoval i Sovětský svaz a právě Marshallův plán sehrál důležitou úlohu v jeho evropské politice. Počáteční rozporné reakce vystřídal v Moskvě názor, že Spojené státy chtějí izolovat SSSR a zároveň ho připravit o podíl na vítězství v druhé světové válce, tj. o mocenskou sféru vlivu ve východní a střední Evropě. Proto se klíčovým momentem další evropské politiky Sovětského svazu stala snaha vytlačit USA z Evropy. Kategoricky negativní odpověď Moskvy na nabídnutý projekt amerického státního tajemníka z léta 1947 vlastně znamenala završení rozpadu protihitlerovské koalice.
ČESKOSLOVENSKO – JAK DÁL? Marshallův plán se objevil právě v době, kdy se začaly v Československu projevovat vážné těžkosti a určité krizové jevy v hospodářství. SSSR mu nebyl schopný poskytnout podstatné prostředky na ekonomický rozběh, a to finanční ani materiální. Sověti nedokázali pomoci v dodávkách některých surovin do ČSR – například bavlny a nafty. Ukazovala se také nevhodnost sovětských surovin pro československou produkci, původně zásobovanou surovinami vyšší kvality ze Západu. Dosavadní výhody, které plynuly z poměrně malých válečných škod způsobených československému průmyslu a z dodávek UNRRA (ty oficiálně skončily v létě 1947), přestávaly působit. Obchodní a ekonomická spolupráce byla bržděna z různých příčin. Některé vyspělé průmyslové země Západu, například Velká Británie a Francie, byly zaneprázdněny svou vlastní obnovou a měly minimální možnost pomoci druhým. Německo, důležitý obchodní partner ČSR v meziválečném období, bylo rozděleno a pod správou vítězných mocností. USA často kladly specifické podmínky na půjčky či úvěry, které mnohdy nebyla ČSR ochotna splnit. Na jaře 1947, dva roky po válce, tedy nebyla naděje na rozsáhlé oživení československého obchodu a průmyslu příliš slibná. Domácí odborníci (zejména ekonomové) se shodovali v názoru, že je nevyhnutelná zahraniční hospodářská pomoc. Do této situace omezené naděje a do ovzduší pokračující nedůvěry ve světě vstoupil v létě 1947 George C. Marshall s projektem hospodářské pomoci, tzv. Programem evropské obnovy (European Recovery Program), známým pod názvem Marshallův plán. Zpočátku byly informace Československa o Marshallově plánu minimální. Československé ministerstvo zahraničí se snažilo prostřednictvím svého velvyslanectví ve Washingtonu 17. června 1947 zjistit základní skutečnosti. V sondážích pak iniciativně pokračovalo i dále a 20. června 1947 vyzvalo telegramem velvyslanectví v Moskvě, Bělehradě, Varšavě, Paříži, Londýně a Washingtonu o poskytnutí všech dostupných informací. Ministr Jan Masaryk, toho času vedoucí československé kulturní delegace v Oslu, na tiskové konferenci 21. června vyjádřil svůj osobní pozitivní postoj k Marshallovu plánu, pokud bude uskutečněný v celé Evropě. Byl však proti němu, jestliže by měl působit jako dělicí čára. Československá vláda se poprvé zabývala Marshallovým plánem na tajné časti své 93. schůze 24. června 1947. Jednání předsedal státní tajemník Vladimír Clementis, který v úvodu schůze konstatoval mimořádně velký světový ohlas Marshallovy nabídky. Zároveň navrhl vyčkat na stanovisko sovětské vlády. Schůze ustanovila komisi, která měla urychleně připravit všechen materiál, aby ČSR mohla v případě potřeby včas zaujmout meritorní stanovisko ke všem otázkám souvisejícím s nabídkou a s jejím případným uskutečněním. Postoj ČSR k Marshallovu plánu ovlivnilo několik skutečností. Patřilo k nim jednání Jana Masaryka se sovětským chargé d‘affaires M. F. Bodrovem, který československému ministru zahraničí vysvětlil příčiny sovětského odmítnutí americké nabídky: ta byla v Moskvě vnímána coby nástroj amerického ovlivňování vnitřních záležitostí evropských států. Bodrov Masarykovi třikrát zopakoval, že nemá instrukce ve smyslu československé neúčasti. Další dva faktory představovalo pozitivní stanovisko Polska a neobyčejně chudá úroda obilí v důsledku sucha. (Pozvání k účasti na konferenci v Paříži Polsko odmítlo 7. července 1947, což se československá vláda dozvěděla až po jednání svého předsednictva v tento den, při kterém svou účast na konferenci o Marshallově plánu potvrdila. Mimo jiné právě i s představou podpory a jednoty s polským stanoviskem, vyjádřeným v Praze během jednání o obchodní dohodě ve dnech 2.–4. července 1947.) Další události, které kladně ovlivnily československý postoj k Marshallovu plánu, se odehrály 4. července 1947. Ten den jednal zahraniční výbor parlamentu i československá vláda a britský velvyslanec Philip B. Nichols seznámil Masaryka s hlavními tezemi britsko-francouzského návrhu i předběžnou organizací pomoci a předložil mu oficiální pozvání. Schůze zahraničního výboru Národního shromáždění se soustředila na okruh tří otázek a uskutečnila se za účasti ministra zahraničních věcí. Šlo o otázku účasti na Marshallově plánu i přes negativní postoj většiny spojenců, dále udržení dosavadní linie zahraniční politiky a konečně zda československá vláda vysvětlí Sovětskému svazu ekonomické potřeby ČSR, anebo zda splní případné sovětské direktivy. V úvodním expozé Masaryk navrhl, aby ČSR zůstala v informativním styku s konferencí, aby se vědělo, jak se bude Marshallův návrh vyvíjet, a vyzval poslance zachovat klid a zhluboka dýchat. Na otázku národního socialisty Jana Stránského, týkající se linie zahraniční politiky ČSR – kdy politicky podporuje SSSR, ale hospodářsky se nemůže odříznout od Západu – Masaryk zdůraznil, že nepodnikneme nic, co by se mohlo vykládat jako flagrantní neshoda se Sovětským svazem. To je první podmínka naší zahraniční politiky. Dále upozornil, že se ještě nevyjádřil Kongres USA, který prý nebude příliš ochotný poskytnout do Evropy 20 až 30 miliard dolarů, jestliže ta se rozdělí. Odpověď zakončil pro něj typickým způsobem: Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu. Z uvedených Masarykových komentářů je možné usuzovat, že podstatu věci bral dost na lehkou váhu a svým postojem řešení problému nepomohl. Ubezpečil poslance, že československá vláda chystá pro Sovětský svaz zdůvodnění svého stanoviska v souvislosti s ekonomickými zájmy a potřebami a vyjádřil naději na brzké rozhovory se Stalinem a Molotovem v celé věci. Také na základě zápisu 95. schůze vlády ČSR, konané v tento den, je možno konstatovat nerozhodné stanovisko ČSR ohledně Marshallova plánu. Masaryk se přimlouval za přijetí pozvání a navrhl pověřit velvyslance v Paříži J. Noska, aby stát na jednáních zastupoval. Předseda vlády Gottwald mínil, že by se vláda měla usnést na přesném stanovisku a na detailních instrukcích pro svého zástupce na této konferenci, čímž se předejde možným dalším nedorozuměním. Více světla do nejasných představ v hlavách československých politiků mohly vnést hlavní teze a předběžná organizace Marshallova plánu, které poskytl Masarykovi britský velvyslanec Nichols. Stěžejní zásady zahrnovaly prakticky známé věci. Vymezovaly otázku výboru pro spolupráci, podvýborů apod. Vlády Velké Británie a Francie zároveň vyjadřovaly přesvědčení, že návrhy amerického státního tajemníka jsou v zájmu Evropy jako celku a že podstatná ekonomická pomoc USA závisí i na úsilí, které evropské národy vyvinou ve vzájemné spolupráci. Další doplňující informací byla tzv. předběžná organizace Marshallova plánu, kde se v rámci pozvání pravilo, že tato organizace nebude zasahovat do vnitřních záležitostí státu. Nepodnikne žádnou akci, kterou by bylo možno považovat za porušení státní svrchovanosti. Žádný stát nebude nucen proti své vůli rušit bilaterální dohody. Vážnost a neodkladnost situace na československé politické scéně ohledně vlastního postoje k Marshallovu plánu a především pak nejistotu, jak zareaguje Moskva, dokumentoval i telegram Jana Masaryka odeslaný československému velvyslanci v Moskvě ze 4. července 1947 po zasedání vlády, v němž se oznamuje příjezd oficiální delegace za účelem projednat se sovětskou vládou aktuální problémy současné mezinárodní politiky, hlavně otázky spojenecké smlouvy s Francií a další postup v otázce tzv. Marshallova plánu.
MOSKEVSKÉ DEPEŠE Kreml však odmítl pasivně čekat na československou delegaci, respektive na další všeobecný vývoj situace, a připravil direktivní instrukce vůdcům komunistických stran. Depeše ÚV VKS(b) pro Československo se dostala do rukou svého adresáta Klementa Gottwalda 5. července 1947. Vysvětlovala negativní sovětské stanovisko k pařížské poradě tří ministrů s odůvodněním, proč se SSSR nezúčastní připravované konference. Myslíme si, praví se dále v depeši, že by bylo lepší účast na poradě neodmítat, ale poslat tam svoje delegace s tím, aby přímo na poradě ukázaly nepřijatelnost anglo-francouzského plánu a aby nepřipustily jednomyslné přijetí tohoto plánu, a potom aby poradu opustily a odvedly s sebou co nejvíce delegátů z dalších států. Tuto šifrovanou zprávu zasíláme jen vůdcům komunistických stran, aby se jí řídili, až bude vláda přijímat rozhodnutí. Sovětská politická ofenziva pak pokračovala hned následující den: Bodrov navštívil Masaryka, odevzdal mu aide-memoire týkající se sovětského postoje a pohledu na britsko-francouzské návrhy i na Marshallův plán jako takový. Masaryk se třikrát informoval na československou účast, ale Bodrov třikrát zopakoval, že v tomto směru nemá žádné instrukce. Den nato se konalo avizované zasedání předsednictva vlády ČSR, které mělo určit složení delegace do Moskvy a schválit pro ni instrukce. Rozporné a polemické úvahy na zasedání předsednictva vyústily do problému, zda formulovat československé stanovisko okamžitě, anebo až po návštěvě delegace v SSSR. Clementis navrhoval odklad s přihlédnutím na výsledky jednání. Fierlinger i Gottwald souhlasili. Naopak Masaryk byl pro okamžité stanovisko. Vysvětloval, že kdyby krátce po zahájení konference nastala situace, jež by se příčila československým zájmům a spojeneckým závazkům, bude vždy možné odstoupit. Své argumenty opíral též o pozitivní stanovisko Polska, prezidenta Beneše i o rozhovor s Bodrovem. Rozhodnutí o československé účasti na konferenci v Paříži, která měla začít dne 12. července, oznámil Jan Masaryk 7. července v identických nótách velvyslancům Francie a Velké Británie Maurici Dejeanovi a Philipu B. Nicholsovi. Den nato s přijetím obeznámil Clementis všechny československé zastupitelské úřady v Evropě (kromě Paříže) a velvyslanectví ve Washingtonu. Pozitivní stanovisko Československa zúčastnit se konference o Marshallově plánu se setkalo s neskrývaným zájmem a ohlasem v americkém tisku. Autoři rozsáhlých úvodníků a komentářů mj. uváděli, že v případě účasti ČSR v Paříži není Moskva tak strohá, jak se zdá být. Předpokládalo se, že Sověti chtějí mít v Paříži Československo jako pozorovatele a že ČSR není takovým otrokem, jak tvrdí propaganda. Československo bylo jediným státem ze sovětské sféry vlivu, které ještě v té době reagovalo na Marshallův plán pozitivně a rozhodlo se zúčastnit pařížské konference. V den přijetí, tj. 7. července, se vyjádřilo také Polsko, ovšem se zamítavým stanoviskem, což, jak už bylo řečeno, československá vláda v době svého zasedání nevěděla. Naopak, ministři předpokládali polskou účast, vycházejíce přitom z původních polských oficiálních prohlášení. Sovětský svaz takticky veřejně mlčel. Tajně a po stranické linii však své stanovisko prezentoval. Depeše ÚV VKS(b) premiéru Gottwaldovi z 8. července 1947 oznamovala dvě nové okolnosti v charakteru pařížské porady: Angličané a Francouzi chtějí ve skutečnosti vytvořit západní blok, do kterého bude začleněno západní Německo. Depeše pak končila oznámením, že vzhledem k těmto okolnostem ruší ÚV VKS(b) svůj telegram z 5. července a navrhuje účast na poradě odmítnout, tj. neposílat na poradu delegace. Důvody odmítnutí může každý stát uvést podle svého vlastního uvážení. Existence tohoto dokumentu umožňuje posunout výklad jednání československé delegace ve složení Gottwald – Masaryk – Drtina 9. července v Moskvě na kvalitativně jinou úroveň, přestože není možné tvrdit, že bez něj by se rozhovory československé vládní delegace se Stalinem odvíjely jinak. Věděl Gottwald, s čím Stalin vyrukuje? Že by i Masaryk a Drtina znali obsah depeše před zahájením moskevských jednání, je nepravděpodobné. Dokumentuje to i známý záznam samotných rozhovorů, v nichž se Masaryk snažil vysvětlit československé stanovisko ekonomickými potřebami. Na to reagoval Stalin tím, že pokud se ČSR účasti v Marshallově projektu vzdá, SSSR slibuje nákup československých průmyslových výrobků a nabízí sovětské suroviny i obilí. Na Gottwaldovu výzvu k ulehčení cesty z této těžké situace reagoval sovětský vůdce návrhem vzkázat okamžitě do Paříže, že československé přijetí je vnímáno jako úder proti SSSR, a to především proto, že ze slovanských a ani z ostatních východoevropských států nikdo další nabídku nepřijal. V telegramu Benešovi, Clementisovi a Širokému oznamovala ráno 10. července 1947 vládní delegace z Moskvy, že SSSR je obeznámil se svým negativním stanoviskem k československému rozhodnutí zúčastnit se konference v Paříži. Telegram vyzýval adresáty, aby okamžitě svolali zasedání vlády. Pokládáme za nevyhnutelné, pokračovala depeše, abyste se usnesli na odvolání naší účasti v Paříži. Průběh jednání o Marshallově plánu v Moskvě dokresluje skutečnost, že Stalin jej chápal především jako otázku politickou, a proto o ní tak i jednal. Tvrdý nátlak podpořila skutečnost, že Československo svoje stanovisko se SSSR předem nekonzultovalo. Skutečně nebylo dostatečně prozíravé rozhodnout se v tak vážné věci bez konzultace s Rusy, ještě hůře však působilo rozhodnutí nesprávné. Takovéto jednání Československa už Sovětský svaz v budoucnu nemínil připustit. Moskevský telegram dostal nejprve Clementis, potom Široký. O nové situaci informovali nemocného Beneše, který se v té době zdržoval v Sezimově Ústí. Vláda na své mimořádné schůzi dne 10. července 1947 schválila text nóty Nicholsovi a Dejeanovi s novým stanoviskem, podle něhož se vytvořila nová situace, která vedla československou vládu k tomu, aby se touto otázkou znova zaobírala... revidovala svoje původní usnesení a rozhodla, že se Československo zmíněné konference nezúčastní. Československá vláda přitom vůbec nejednala o tom, zda přijmout sovětský nátlak či nikoli, nýbrž zaobírala se pouze otázkou, jak nový postoj vysvětlit veřejnosti. Další schůze vlády ČSR se konala v Praze 15. července 1947. Hlavní slovo měl Gottwald a analyzoval československé rozhovory v Moskvě. Československá delegace podle něj Stalina přesvědčila o tom, že přijetí pozvání vycházelo z „dobré vůle“ a nebylo namířeno proti SSSR. Dodal též, že změnu československého stanoviska Sovětský svaz přivítal. Vláda ho na závěr pověřila, aby jejím jménem poděkoval Stalinovi za porozumění a velkorysé rozhodnutí, kterým se začalo nové období v hospodářských a obchodních stycích mezi ČSR a SSSR.
POSTOJ JANA MASARYKA Na doplnění už známých skutečností o Marshallově plánu je třeba dát prostor postojům československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Jeho původní ambice na samostatnou zahraniční politiku definitivně zničil sovětský nástup na poli evropské diplomacie, což v létě a na podzim 1947 nepřímo potvrdil Masaryk sám. Dva dny po příjezdu z Moskvy navštívil Huberta Ripku. Nic se nedalo dělat, řekl mu, můžeš si gratulovat, žes tam nebyl. Hovořil i o tom, jak se večer v Moskvě nemohl dostat ke Gottwaldovi, aby s ním projednal otázky k jednání. Šéf úřadu předsedy vlády Pavel Reiman ho k němu nepustil s tím, že prý spí, podruhé zase že odpočívá a nechce být rušen. Krátce nato se objevil čilý Gottwald s tím, že jde od Stalina a že všecko je dobré. Na Ripkovu otázku, jaké důvody mají Sověti k odmítnutí americké pomoci, když tím sami sebe izolují, Masaryk odpověděl: Mám jen jedno vysvětlení pro zvláštní postoj Sovětů. Nechtějí Evropu obnovit ekonomicky, obávají se úspěchu rekonstrukce západní Evropy. Neumím vysvětlit proč, ale když jsem poslouchal Stalina, stále víc a víc jsem měl pocit, že on počítá s válkou. Masarykův osobní postoj k Marshallovu plánu dokreslují jeho jednání v USA na podzim 1947. Podle memoranda z rozhovorů s ministrem Marshallem dne 14. listopadu 1947 vysvětloval změnu československého stanoviska tím, že ČSR nemohla vždy zastávat takové stanovisko, jaké chtěla. Marshall reagoval vyjádřením naděje na obnovení normálních vztahů mezi Východem a Západem a vyzval Masaryka, aby si vzpomněl na všechny kroky, jimiž Sovětský svaz od skončení války ničil svou dobrou pověst. Masaryk se snažil vysvětlit sovětský postoj jako proud podezření a sovětské posedlosti myšlenkou, že USA chtějí přivodit světový kolaps s prioritní snahou zlikvidovat SSSR. Na závěr Masaryk vyjádřil své osobní pocity s ohledem na plán evropské hospodářské obnovy a nepřímo i vůči USA. Ujistil Marshalla, že je velkým obdivovatelem americké snahy pomoci Evropě, a vyjádřil svou lítost nad tím, že se ČSR tohoto projektu nezúčastní. Ze všech zemí východní Evropy si Československo jako jediné udrželo do léta 1947 přátelské vztahy se západními velmocemi, jakož i se SSSR. Ve svých vnitřních záležitostech si přitom uchovalo rovnováhu mezi sociálními změnami a politickou svobodou. Avšak rozhodnutí odmítnout pozvání na pařížskou konferenci, které původně přijalo, nastoluje otázku, zda mohla československá demokracie dlouhodobě přežít v tak protichůdně rozdělené Evropě. Pravděpodobně nemohla. ČSR nastoupila cestu pěšáka na jedné ze stran šachovnice mezinárodní politiky. V intencích osudu malých zemí – což byl úděl ČSR jak v meziválečném období, tak v letech války – se Praha pod tlakem Kremlu rozhodla mezi dvěma velmocemi. Sovětský tlak na Československo, jakož i rozhodnutí USA ponechat Prahu po zamítnutí Marshallova plánu i po ekonomické linii plně na orbitu SSSR udržovaly vývoj v dynamickém pohybu. Pro ČSR bylo smutné, ale také osudové, že do konfrontace supervelmocí vstoupila v tak pozdní čas. Dalekosáhlé byly především ekonomické důsledky odmítnutí Marshallova plánu. Československo rozšířilo i po hospodářské stránce zástup satelitů Sovětského svazu a nevyužilo jednu z mála možností po druhé světové válce vydat se cestou moderní průmyslové země se vším, co k tomu patří. Ze slovenštiny převedl Vít SMETANA
LITERATURA D. Yergin, Shattered Peace. The Origins of the Cold War and the National Security State 1945–1948, New York 1978; M. J. Hogan, The Marshall Plan, New York 1987; J. Gimbel, Origins of the Marshall Plan, Stanford 1976; P. Petruf, Marshallov plán, Bratislava 1993; S. Michálek, Nádeje a vytriezvenia, československo-americké hospodárske vzťahy v rokoch 1945–1951, Bratislava 1995; M. P. Leffler, Preponderance of Power, Stanford 1992; Československo a Marshallův plán. Sborník dokumentů – Sešity ÚSD 1992/1.
Slavomír MICHÁLEK (nar. 1961) je ředitelem Historického ústavu SAV v Bratislavě. Zabývá se americkou zahraniční politikou a československo--americkými vztahy v druhé půli 20. století, druhým a třetím slovenským a československým demokratickým exilem v Americe.