Brněnské nakladatelství CDK vykonalo od svého vzniku obrovský kus kulturní práce tím, že se systematicky věnuje vydávání moderních společenskovědních děl, která nebyla po celá desetiletí dostupná na našem trhu. Kromě "klasiků" vydává toto nakladatelství i vlivné současné autory. Patří k nim nepochybně Marcel Gauchet (nar. 1946) zaujímající pevné místo na vrcholu francouzské intelektuální elity. Je to vysokoškolský učitel a redaktor prestižní společenskovědné revue Le Débat, kde publikuje pravidelně své úvahy. Po překladu jeho zatím nejúspěšnější práce Odkouzlení světa (Brno 2004) vychází nyní velmi pohotově (opět v dobrém překladu Pavly Doležalové) kniha rozhovorů nazvaná Condition historique — Dějinný úděl. Čtenářům zajímajícím se o „myšlení o dějinách” lze doporučit, aby si knihu rozhovorů přečetli dříve, než se začtou do Odkouzlení světa.
Dějinný úděl můžeme číst jako Gauchetovu ego-historii, jako velmi srozumitelný a poutavý výklad jeho myšlení a posléze jako analýzu současné sociální, politické a duchovní situace Evropy. Pojem "ego-historie" se odlišuje od "pamětí" tím, že je to sebereflexe autorova intelektuálního vývoje a díla, nikoliv jeho lidských osudů a pocitů, jak je u pamětí zvykem. Samozřejmě, že tato ego-historie je zasazena do kulturních a politických dějin doby autorova života, takže se setkáváme s obrazem intelektuálního ruchu poválečné Francie, kdy se myšlení muselo vyrovnávat s vlnami marxismu, existencialismu, strukturalismu, psychoanalýzy, etnologie, nové filosofie a nové historie; se Sartrem, Aronem, Lévi-Straussem, Heideggerem, Nietzschem, Foucaultem, Bourdieuem atd. Gauchet osvětluje svou cestu k univerzální filosofii, jejímž jádrem je právě to, co označuje jako condition historique. Neměli bychom toto sousloví překládat spíše jako "historická situace"?
Dále můžeme číst rozhovory s Gauchetem jako výklad jeho vlastního díla. Nelze je zařadit do oborového schématu společenskovědních specializací. Východiskem jeho velmi univerzální „filosofie” je — stejně jako u většiny soudobých významných myslitelů — praxe v několika humanitních oborech; u Gaucheta v psychologii a psychoanalýze, antropologii a historii. Má dar konkrétně-globálního uchopení a vysvětlení velkých tendencí dějin, historických, kulturních a náboženských epoch a stále směřuje k problémům současnosti. Pohybuje se v poli vztahů mezi společností, politikou, náboženstvím a myšlením, zakotvených vždy v "historické situaci". Tyto vztahy neschematizuje do jednoduchých kauzalit, ale respektuje jejich pluralitu a také náhodnosti při jejich vzniku, zpětné vazby a individuální i kolektivní "volby" při zlomových situacích. Nezastírá, že některé kauzality a jevy zůstávají nevysvětlitelné a lze je pouze fenomenologicky popsat.
Od "filosofií dějin", dnes již zastaralých, se toto myšlení radikálně liší právě konkrétností analýzy historických situací a upřesňováním pojmového aparátu. Vynikajícím příkladem této "metody" je vysvětlení "gregoriánské" reformy církve, v době "feudální revoluce" 11. a 12. století. Tímto způsobem se Gauchet také pokusil vysvětlit proces nazvaný "odkouzlení světa" v 16.—18. století, k němuž se i v této knize několikrát vrací. Odkouzlení (jako rozdělení náboženství a politiky) je založeno na paradoxu, že právě "nejdokonalejší" monoteistické náboženství, totiž křesťanství, reagující nepřetržitě na "historickou situaci", umožnilo a vlastně vyvolalo odpoutání náboženství od politiky a státu a zrodilo člověka jako myslící subjekt dějin. Kontrolu nad myšlením se pak pokusily uchopit "ideologie". Na analýze "ideologické" epochy, to jest posledních dvou staletí Gauchet nyní pracuje.
A posléze lze číst Gaucheta jako vlivný hlas ve velkých diskusích o současné situaci společnosti, kultury a světa, zejména demokracie, které přikládá význam nezpochybnitelného rámce politického a společenského života. Demokracie dnes nemá alternativu, ale přitom má spoustu vnitřních problémů a ocitá se v jedné ze svých "krizí". Dnešek vidí Gauchet opět v dlouhodobé historické perspektivě a to mu dodává optimismus, i když jeho kritika "krátkodobých" politických režimů a současného stavu společnosti je velmi nemilosrdná. Za počátek dnešních problémů světa pokládá krizi sedmdesátých let, kdy se opět, jako již tolikrát v dějinách, všechno změnilo, kdy se prosadila druhá vlna globalizace a začalo se věřit na samopohyb společnosti organizovaný trhem. Ovšem i trh se pohybuje v organizovaných polích, vytvářených mocí a státem nebo mezinárodními organizacemi. Vztah "svobodných jedinců" ke společnosti a státu začal být ambivalentní. „Objevuje se postava čistého individua, které společnosti není ničím povinno, ale chce od ní všechno. Povinnost ke kolektivu a historická sounáležitost začínají být pomalu něčím nemyslitelným.” Gauchet prochází neuralgickými místy současného politického marasmu, ale naznačuje i možná východiska, právě proto, že vychází z historického pohledu. Krizi je možno překonat, aniž by demokracie podlehla totalitnímu pokušení. Především svobodným myšlením, s nímž je osud demokracie na život a na smrt spojen, ale také uchováním států, se kterými musí počítat i federalizovaná Evropa. Demokracie si jako podmínku své existence musí zachovat svobodu, názorovou pluralitu a přitom schopnost účinné samosprávy. Občané pak zdravý rozum.
Je to kniha nabitá inspirujícími postřehy o minulosti i současnosti a je radost ji číst.
Přeložila Pavla Doležalová, CDK, Brno 2006, 204 s., 198 Kč