Dne 5. října 1305 se v českých zemích, snad v Brně, uskutečnila královská svatba. Pár hodin před svými šestnáctými narozeninami vstupoval do manželství nositel českého a polského královského titulu a korunovaný uherský král Václav III. Čím byl jeho sňatek zvláštní?
Mladičký Přemyslovec (pořadové číslo přísluší k jeho české královské hodnosti), narozený 6. října 1289, přistoupil k oltáři s mladou nevěstou Violou, dcerou těšínského knížete Měška, jejíž datum narození se však v pramenech nedochovalo. Svatba krále náležela nepochybně k takovým příležitostem, které podněcovaly zvědavost širokých vrstev obyvatelstva. Sňatek však vyvolal zmatený údiv již u tehdejších současníků. Vypovídají o tom slova kronikáře Petra Žitavského o králi Václavovi III. v jeho Kronice zbraslavské (Chronicon Aulae Regiae): Léta Páně 1305 5. října uzavřel manželství s Violou, dcerou těšínského vévody Měška; tato dívka obdržela jméno Alžběta. Avšak tuto dívku, dceru chudého knížete, by ovšem proslulý a velmi mocný král nebral za manželku v žádném případě, kdyby nebyl radou některých klamně přesvědčen. Postarala se totiž úskočná ničemnost některých pánů o to, aby se onen mocný král nestal příbuzenským svazkem ještě mocnějším a schopný potlačit odbojníky a panovat nade všemi. Můžeme si však položit otázku, zda úvaha kronikáře o složitě lstivém postupu tehdejších šlechticů vystihovala reálné důvody onoho manželského svazku. Rovněž se v novodobé historiografii shledáváme s úvahami o důvodech oné královské svatby. Historici se plně nesjednotili ve svých explikacích. František Palacký nezapřel svým úsudkem přináležitost k romantismu. Spatřuje důvod sňatku ve Václavově lásce k mladé nevěstě, i když neopomíjí možnost rozvážné rady: (...) mnozí vykládali to tak, jako by ošemetní rádcové navedli byli panovníka nedomyslného, jen aby přiměřenějším oženěním se nenabyl moc ještě neodolatelnější proti nim. Palacký však zamítá takové vysvětlení a předkládá podle svého reálnější výklad: Proto pravdě více se podobá, co pravili jiní, že prý přední páni na jeho dvoře podněcovali královu lásku ke spanilé kněžně z té příčiny, aby uchránili ho těch scestností, do kterých lehká jeho mysl a zlá společnost jej zavodily. Pohled na Václavův sňatek jako na důsledek královy lásky přijali i někteří další historikové, včetně Josefa Šusty. Přesto poznatky o dynastických manželských svazcích ponoukaly badatele k jiným vysvětlením. V poslední době byla hledána motivace pro svatbu Václava s Violou Těšínskou v úsilí o posílení českých pozic ve Slezsku jako prostředku k upevnění přemyslovské vlády v Polsku. Jedna z takových domněnek publikovaná v nedávných pracích k dějinám Slezska vycházela ze strategické polohy Těšínska pro komunikační spojení českých zemí s Malopolskem. Podle jiného výkladu se počítalo se zvýšeným vlivem na piastovská knížata ve Slezsku. Takový výklad se však zdá jako příliš skrovný a nepravděpodobný pro vytváření celoživotního matrimoniálního politického spojenectví. Pro tezi o Václavově ženitbě jako o důsledku lásky hovoří dějepisecky zachovaná vyhlášenost Violina neobyčejného půvabu. Jestliže František Palacký píše, že Václav III. si bral za manželku jednu z největších krás svého věku, kronikářské záznamy ze 14. století se vyslovují střízlivěji. Violu charakterizuje jako krásnou nevěstu Kronika kostela pražského (Cronica ecclesiae Pragensis). Její autor Beneš Krabice z Weitmile sestavoval své dílo v šedesátých a první polovině sedmdesátých let 14. století, tedy nemohl Violu, která zemřela v roce 1317, osobně znát. Jiné kroniky ze 14. století informaci o svatebním obřadu z října 1305 podávají bez komentáře o půvabu nevěsty, o němž mohl Krabice z Weitmile zachovat nějakou tradici. Nezávisle na tom, zda nevěsta Václava III. upoutávala svým půvabem, nelze příliš předpokládat její seznámení s ženichem před sňatkem. Pravděpodobně po krátkém jednání s těšínským knížetem Měškem dospěla nevěsta se svým průvodem k ženichovi a teprve tehdy se poznali osobně. Nemáme k dispozici pramenný údaj, jenž by naznačoval dřívější setkání. Uzavřené manželství tedy vzniklo – jak to bývalo při dynastických sňatcích obvyklé – pravděpodobně z politických důvodů. Ty vyvěraly ze situací dynastie Přemyslovců na přelomu 13. a 14. století.
UHERSKÁ KORUNA Český král Václav II. po úmrtí své první manželky Guty Habsburské v červnu 1297 sledoval sňatkem s Alžbětou Richenzou (bohemizovaná podoba jejího jména zní Eliška Rejčka) zřetelně politické cíle. Když v roce 1291 získal za nejasných rozporů ostatních uchazečů krakovské knížectví, snažil se dále posilovat svou pozici v konglomerátu nejednotných polských knížat, která byla od začátku 13. století fakticky nezávislými zeměpány. V teorii sice stále přetrvávalo povědomí o jednotnosti tehdejší polské monarchie, jež vycházelo z pojetí krakovského knížete jako oficiální hlavy. Právě zakotvení českého krále v Krakově vytvořilo určité předpoklady pro jeho rozhodující postavení v Polsku. Ale již záhy po svém nástupu v Krakově se český král setkával s nechutí, ba s odporem některých významnějších piastovských knížat. Z nich si výrazné mocenské postavení vydobyl velkopolský a poznaňský kníže Přemysl, který roku 1295 obnovil královskou polskou hodnost, zaniklou v 11. století. Z královského titulu se však dlouho netěšil, neboť zemřel již v roce 1296. Václav II. tímto úmrtím rivala v boji o polský primát posílil svou pozici a roku 1300 získal polskou královskou korunu. Nepokořil však plně tamější odpůrce, z nichž stál v popředí kujavský, lenčický a sieradzský kníže Vladislav Lokýtek. Král Přemysl nezanechal mužského potomka, pouze dceru – zmíněnou Elišku Rejčku. Právě manželstvím s ní Václav zpevňoval oprávněnost polského královského titulu. Sňatek byl uzavřen 26. května 1303, tedy v čase, kdy bylo ovdovělému českému a polskému králi necelých 32 let a nevěsta nedosáhla ještě ani patnácti roků. Svatba byla bezesporu motivována politicky. To však neznamená, že by manželský svazek byl uskutečněn proti vůli mladičké nevěsty. Její pozdější ctižádostivost (stala se dokonce manželkou jiného českého krále – Rudolfa I.) naznačuje spíše radostnou spokojenost s rolí královny. Jaké byly další politické plány mocného a bohatého českého a polského panovníka? Na obzoru dynastických ambicí se na konci 13. století rýsovala další naděje. V Uhrách od roku 1290 panoval král Ondřej III., jediný žijící muž tamějšího královského rodu Arpádovců. Václav II. zasnoubil svého stejnojmenného dědice ve věku devíti let s dcerou uherského krále, princeznou Alžbětou. Smrtí Ondřeje III. v lednu 1301 vymřeli Arpádovci po meči a uherský královský trůn se uprázdnil. Za kandidaturu Přemyslovců se postavila značná část uherské šlechty i vlivná měšťanská obec v Budíně. V červenci 1301 se poselstvo uherské šlechty a vyššího duchovenstva vedené mocným trenčínským hrabětem Matyášem Čákem (Csaky) a arcibiskupem kaločským Janem setkalo s českým králem a jeho doprovodem v Hodoníně, aby projednalo nástup přemyslovské dynastie na uvolněný trůn. Václav II. využil příležitosti pro svého syna. Jako obratný diplomat hodlal sblížit mladičkého nastupujícího krále s uherským prostředím a přijal pro něj v arpádovské dynastii oblíbené jméno Ladislav. Václav byl v srpnu 1301 korunován ve Stoličním Bělehradě (Szekesfehérvár) svatoštěpánskou korunou jako král Ladislav V. Moc posledních dvou Přemyslovců z královské linie dospěla k vrcholu. Leč právě rychle získaný uherský trůn rozpoutal bouři, jejíž příčinou byly složité genealogické vztahy mezi posledními členy arpádovského rodu. Arpádovna Marie, sestra Ondřejova předchůdce na uherském trůně Ladislava IV., která byla provdána za neapolského krále Karla II., se prohlašovala za legitimní dědičku uherského království. Neuznávala totiž nárok Ondřeje III. na uherský trůn. Vycházela ze své příslušnosti k hlavní větvi rodu, zatímco Ondřej náležel k vedlejší odnoži. Marie své údajné dědické právo postoupila synovi Karlu Martelovi, jenž se prohlásil po smrti Ladislava IV. za uherského krále, ale fakticky neuspěl proti Ondřejovi III. Po úmrtí tohoto neúspěšného pretendenta v roce 1295 postoupila Marie nároky na uherský trůn vnukovi Karlu Robertovi. Vhodné podmínky pro jejich úspěšné prosazení nastaly sice po smrti Ondřeje III., ale záhy poté byl uherský trůn obsazen českým princem. Uchazeč z neapolské dynastie Anjouovců však měl v rukávu jednu silnou kartu – podporu papežské Kurie. V září 1301 přicestoval do Uherska papežův legát kardinál Niccolo Boccasini a zjišťoval tam možnosti pro případný nástup Karla Roberta. Tehdy ještě zůstával Václavův uherský trůn vcelku pevný, ale zanedlouho přinášel Přemyslovcům trpké ovoce. Papež Bonifác VIII. začal rázněji vystupovat ve prospěch Anjouovců, jimž 31. května 1303 přiřkl oficiálně uherské království. To tehdy ještě nemuselo být účinné, zvláště když se papež dostal do těžkého konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Postavení Přemyslovců však výrazně zhoršil vstup římskoněmeckého krále Albrechta I. do bojů o mocenské pozice ve střední Evropě. Albrecht sice záhy rezignoval na možný zisk uherské koruny pro některého z habsburských princů, ale spojenectvím s papežem hodlal rozmnožit své země a hospodářskou moc na úkor bývalého švagra Václava II. Konflikt neprobíhal pro německého krále příliš úspěšně, ale oslabil pozici Přemyslovců v Uhrách, kde znatelně a poměrně rychle sílila strana Karla Roberta. To donutilo roku 1304 Václava III. k odchodu z Uherska, nikoliv však ještě k abdikaci, a tak se spolu s králem stěhovaly domů i uherské korunovační klenoty. V Uhersku setrvávala stále část tamější šlechty na Václavově straně. Smrt Václava II. si však vynutila změny v politice přemyslovské dynastie.
NEZVYKLÝ SŇATEK? Čtenáři může unikat souvislost uherské kandidatury Václava III. a jeho svatby s kněžnou z rodiny těšínských Piastovců. Podrobnější vhled však vřazuje ony „uherské“ záležitosti do kontextu s tímto podivovaným svatebním obřadem. Válečné vypětí, které byl nucen Václav II. podstoupit v závěrečné fázi svého života, oslabovalo jeho pozice v polském království a posilovalo šance odpůrců v čele se zmíněným knížetem Vladislavem Lokýtkem. Skonem otce 21. června 1305 se stal Václav III. nositelem tří královských hodností: české, polské a uherské. Bezespornou panovnickou moc mohl však uplatňovat pouze v Čechách a na Moravě. V Uhrách nabývala převahu strana jeho rivala Karla Roberta a v Polsku se české posádky stávaly objektem zesilujících Lokýtkových útoků. Pokračoval i válečný stav s římskoněmeckým králem Albrechtem. Václav III. se snad na doporučení svých rádců rozhodl odhodit uherskou „kartu“. Zrušil své zasnoubení s Arpádovnou Alžbětou, tedy spojení, které bylo zprostředkováno v zájmu dynastické politiky bez dobrovolného souhlasu obou dětských snoubenců. Důvod ke sňatku pominul, když Václav III. záhy po svém nástupu na český trůn abdikoval z uherského trůnu ve prospěch svého osobního přítele Oty z rodu Wittelsbachů, vévody Dolnobavorského. Václav vyzval své přívržence v Uhrách, aby uznali za krále Otu, jemuž předal uherské korunovační klenoty. Otovy šance se nejevily jako beznadějné, protože jeho matka Alžběta pocházela z arpádovského rodu. Přesto však zápas o uherské království prohrál s Karlem Robertem. Václav, aby si uvolnil síly pro zajištění polského království, uzavřel v srpnu 1305 mír s Albrechtem Habsburským. Byl sňatek Václava III. tak neobvyklý, jak naznačuje Petr Žitavský? Zanedlouho po Václavově svatbě se oženil Václavův soupeř Karel Robert s Violinou sestřenicí, dcerou bytomského knížete Kazimíra, bratra Violina otce Měška. Tedy i manželka Karla Roberta pocházela z nebohatého knížecího rodu, z rodiny držitele malého knížectví na Opolsku. Neznamená to však, že by teprve těmito sňatky vstoupili Václav a Karel Robert do příbuzenského vztahu. Ač spolu zápasili o uherskou královskou korunou, byli spřízněni i bratraneckým poutem. Jejich matky, Václavova Guta a Karlova Klemencie, byly sestry. Stěží bychom však v těchto genealogických souvislostech mohli hledat podnět pro Václavův sňatek. I když víme, že nevěsty z opolské větve Piastovců nestály na začátku 14. století mimo zájem královských dynastií, jak dosvědčuje i zmíněný sňatek Karla Roberta s Violinou sestřenicí, přece se jeví manželství Václava III. do jisté míry jako mesalianční. Václav III. střízlivě rezignoval na uherský trůn, zcela jiný vztah však zaujal k ohrožení své polské královské moci. Stejně jako jeho otec přistoupil k matrimoniálnímu posílení pozice v Polsku, což znamenalo získat nevěstu z řad Piastovců. Charisma královny z krve polské dynastie mělo vyrovnat výhodu Václavova soupeře Vladislava Lokýtka jako člena rodu Piastovců. Lze tedy předpokládat, že pro českého krále a jeho rádce bylo třeba zajistit piastovskou nevěstu buď jak buď. To, že los padl na dceru těšínského vévody, nepřekvapuje, jestliže vezmeme v patrnost teritoriální slabost všech tehdejších vládnoucích piastovských knížat s eventuální výjimkou Vladislava Lokýtka. Na piastovských dvorech žily i jiné mladé Piastovny, které byly v roce 1305 pravděpodobně volné. K takovým náležela zmíněná Alžběta Bytomská, v roce 1306 provdaná za Karla Roberta, a dvě sestry z hlohovské větve Piastovců – Anežka, provdaná roku 1309 za tehdy již vypuzeného uherského krále Otu Bavorského, a Beatrice, provdaná přibližně v stejné době za vévodu Ludvíka Bavorského, pozdějšího císaře Ludvíka IV. Žádná z těchto případných nevěst svým rodinným původem nepřevyšovala postavení Violy, jejíž přednost spočívala ve výhodné zeměpisné poloze otcova sídla. Rychlý sňatek s piastovskou princeznou byl zřejmě žádoucí. Po nenadálém olomouckém atentátu 4. srpna 1306 považoval ostatně i nástupce Rudolf I. za účelné hrát s polskou kartou. Z obou piastovských vdov mu zřejmě připadala Eliška Rejčka jako politicky vhodnější.
DIPLOMATICKÁ ZASNOUBENÍ Do značné míry cynické vyprávění o dynastických sňatcích se však nevzdaluje realitě oněch epoch, v nichž evropské události a vztahy, které můžeme nazvat mezinárodní politikou, obstarávaly monarchie a jejich panující osobnosti a rody. Četná zasnoubení mezi příslušníky panovnických rodů byla diplomaticky ujednána ještě v průběhu jejich dětského věku. Oddavky pak probíhaly mezi snoubenci, kteří se často předtím ani nesetkali. Taková manželství mohla jen těžko vytvářet předpoklady pro hlubší city. Své citové emoce pak vybíjeli takoví manželští partneři často v „nelegitimních“ milostných svazcích a dobrodružstvích. Jsou však známy případy, kdy i pro cíle dynastické politiky spojené manželské svazky daly vzniknout láskyplnému vztahu. Maxmilián I. Habsburský miloval svou první manželku Marii Burgundskou a její smrt v mladém věku prožíval s velkou bolestí. Zato ke své druhé choti, milánské princezně Blance Marii Sforzové, se choval hrubě. Manželství Maxmiliánova vnuka, od roku 1526 českého krále Ferdinanda I., uzavřené z dynastických důvodů s českou a uherskou princeznou Annou Jagelonskou, bylo prostoupeno rodinnou pohodou a vzájemnou láskou, což však bývá považováno za výjimku. Závěr o manželství Václava III. s Violou Těšínskou jako o trumfu pro mocenské střetnutí v složitých poměrech středověkého Polska nemůžeme pochopitelně zařadit mezi plně prokázané teze. Politická motivace byla totiž upřímně přiznávána jenom v úzkém kruhu kolem mladého českého krále, takže pak mnozí lidé z českého prostředí nevěděli, proč si mocný král vybral za nevěstu dceru „chudého“ knížete. Zmíněné doklady však ukazují, že piastovské knížecí dcery, ač nepocházely z mocensky příliš vlivných rodin, měly právě na začátku 14. století otevřené dveře i do manželských ložnic mužů z čelných dynastií. V případě Václava III. můžeme zvažovat v krátkém čase proběhlá dějství za kauzálně propojená. Z této spojitosti vyrůstala velmi pravděpodobně motivace zdánlivě nepochopitelného sňatku posledního Přemyslovce na českém královském trůně. Ovdovělá královna Viola se po tragickém konci svého manžela nijak zřetelně nezapojovala do veřejných záležitostí českých zemí. Podruhé se provdala, ale již nikoliv za manžela z panovnické vrstvy. Ani druhý sňatek pro ni ovšem neznamenal nějakou degradaci. Jejím druhým mužem se stal v roce 1316 přední představitel české vysoké šlechty, mimořádně bohatý Petr z Rožmberka. Ani toto Violino manželství netrvalo dlouho, protože skonala bezdětná v září 1317. Její druhý manžel ji přežil o 30 let. Královna Eliška Rejčka nesetrvala na trůně dlouho ani po druhém sňatku s českým králem. Její manželství s Rudolfem I. bylo uzavřeno v říjnu 1306, ale její druhý manžel zemřel již 4. července 1307. Ctižádostivá Eliška se pak ještě poměrně dlouho angažovala v politickém dění země a zemřela v roce 1335. Opuštěná původní snoubenka Václava III., uherská princezna Alžběta, se neprovdala a zemřela jako řeholnice roku 1338. Eliška Rejčka a Viola zůstaly pak na dlouhou dobu posledními matrimoniálními kartami českých králů v zápase o zachování polského dědictví posledních Přemyslovců. Z nástupců Rudolfa I. neuvažovali ani Jindřich Korutanský, ani Jan Lucemburský orientovat o polské manželce. Pro ně měly stěžejní politický význam dcery Václava II. Anna a Eliška. Mezi čtyřmi manželkami Karla IV. se sice setkáváme s piastovskou kněžnou Annou Svídnickou, leč v jeho případě již nešlo o polský trůn. Možnost získat jak korunu polskou, tak uherskou, byla načrtnuta pro Karlova syna Zikmunda zasnoubením s Marií, dcerou polského a uherského krále, Anjouovce Ludvíka. Zikmundovi pak opravdu uherská koruna neunikla. Tyto zmiňované dynastické sňatky ze 14. století nebyly pokládány za záležitosti citů, nýbrž za politické prostředky. Patrně to platilo i pro svazek Václava III. s Violou Těšínskou.
LITERATURA G. V. Šarochová, Radostný úděl vdovský. Královny – vdovy přemyslovských Čech, Praha 2004; Zbraslavská kronika (ed. Z. Fiala), Praha 1976; J. Bakala, „Středověké Těšínsko do roku 1450“, in: Nástin dějin Těšínska, Ostrava – Praha 1992, s. 17–30.
Jaroslav BAKALA (nar. 1931) je docentem Ústavu historie a muzeologie na FpF Slezské univerzity v Opavě. Zabývá se dějinami českého a obecného středověku.