Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Počátky studené války

Aktuální číslo

John Lewis GADDIS: Studená válka

John Lewis GADDIS: Studená válka

Vít Smetana

Do nepříliš srozumitelné překladatelské politiky českých nakladatelů hlasitě promluvilo nakladatelství Slovart, když pouze s ročním zpožděním vydalo česky nejnovější práci Johna Lewise Gaddise The Cold War. A New History. Konečně tak je českému čtenáři představen historik, který si na poli soudobých dějin získal zcela výjimečné postavení, jakému se v poválečné době těšil snad jen Alan John Percival Taylor. Každá Gaddisova publikace vyvolává rozsáhlou diskusi reflektující její vliv na celý obor. Už prvotinou The United States and the Origins of the Cold War 1941—1947 z roku 1972 spoluzaložil novou, „postrevizionistickou” školu v historické subdisciplíně počátků studené války. O nástup vzájemné nevraživosti se podle ní zasloužily obě supervelmoci: na vině nebyla pouze podstata komunistického režimu, jak v 50. letech postulovali tradicionalisté, tím méně pak bezohledná expanze USA, jak o desetiletí později v kontextu protiamerických protestů v době války ve Vietnamu tvrdili revizionisté. V dalších svých pracích se Gaddis věnoval americké politické strategii v letech studené války a na jejím sklonku.

V knize The Long Peace. Inquiries Into the History of the Cold War (1987) vysvětloval podstatu čtyř desetiletí trvajícího míru v Evropě: čerpal z neorealistické teorie Kennetha Waltze z roku 1979, podle níž je bipolární systém inherentně stabilnější než systém multipolární. Nepředpovídal — jako Waltz — bipolární budoucnost ad infinitum, nicméně psal o éře stability podobné Evropě Metternichově a Bismarckově.

Postavení historiografie v postmoderním očistci i v konkurenci sociálních věd se Gaddis věnuje v teoretickém eseji The Landscape of History. How Historians Map the Past (2001): ačkoli sociální vědy mají větší vědecké aspirace, historiografie paradoxně mnohem více sdílí metodickou logiku přírodních věd typu astronomie, paleontologie či evoluční biologie. Historikové odvozují procesy z přeživších struktur a generalizace pro ně neznamená předvídání. Naopak sociální vědci zpravidla sledují proces právě s cílem anticipovat budoucnost. Jejich teorie se pak často hroutí v důsledku neúnosné redukce počtu sledovaných proměnných.

S novou interpretací studené války, přesněji její první fáze do roku 1962, přišel v knize We Now Know. Rethinking Cold War History (1997). Na základě masy nové dokumentace zejména z ruských a východoevropských archivů dal — k neradosti mnoha svých kolegů — v mnohém za pravdu tradicionalistům: kořeny studené války třeba hledat především v podstatě komunistického systému a ve Stalinových paranoidních obavách z obklíčení a útoku Západu. Už deset let se tak mluví o nové, „post-postrevizionistické” škole. Sám Gaddis ovšem na častou otázku, která že je ta „jeho” škola, odpovídá: „Yale.”

Právě studenti Yaleské univerzity jej přiměli napsat knihu kratší a příběh studené války v ní dovést do konce. Gaddisova Studená války je rozčleněna do kapitol podle dominantních témat v dějové chronologické logice s časovými přesahy. Skvělou kompozici naznačuje už Prolog, v němž je zachycen George Orwell, kterak v ponuré atmosféře opuštěné samoty kdesi na drsném severu válkou vyčerpané Británie črtá kontury své chmurné totalitární fresky 1984. Záhy Gaddis poukáže na to, jak mocně měl svět v době korejské války nakročeno k realizaci této děsivé vize. V kontrafaktuální pasáži, jež se už teď stává klasikou, nechá generála MacArthura v prosinci 1950 zaútočit pěti jadernými pumami na postupující jednotky „čínských dobrovolníků” — v logice předchozího prohlášení prezidenta Trumana, že velitel má v Koreji k dispozici veškeré zbraně. Ve dvou odstavcích pak autor dovozuje strašlivé důsledky takového kroku. Celá pasáž podporuje jednu ze stěžejních Gaddisových tezí, podle níž zejména Trumanovou zásluhou se podařilo zvrátit dosavadní dějinný zvyk nasadit ve válce vždy všechny zbraně, jež má „vladař” k dispozici. Globalizující se ekonomika zase stále více nahrávala spontaneitě a znevýhodňovala plány a řízení. Menší mocnosti (Čína, Francie) stejně jako nestátní aktéři si i v bipolárních podmínkách dokázali vydobýt značnou míru autonomie. Respekt k lidským právům se v 70. letech nečekaně proměnil v mezinárodní faktor omezující obě supervelmoci. V následujícím desetiletí se pak dynamika studené války přesunula ze struktur na klíčové osobnosti (Jan Pavel II., Margaret Thatcherová, Teng Siao Pching, Ronald Reagan, Václav Havel, Lech Wałęsa) a v roce 1989 na obyčejné lidi. Reaganovi připisuje Gaddis velké zásluhy: kdyby v březnu 1981 podlehl atentátu, jeho nástupce George Bush st. by asi nezahájil americké tažení proti statu quo studené války — posilovanému i teoretiky a historiky mezinárodních vztahů (Gaddis tu kromě Waltze ironizuje sám sebe — s. 174). Příjemně jasné je tvrzení, že „svět je nyní lepším místem, když byla studená válka vybojována tak, jak byla, a zvítězila v ní ta strana, která zvítězila” (s. 8). Jak iritující — v éře postmoderní relativizace všeho, provázené příbojem antiamerikanismu, jenž opět promlouvá i do hodnocení událostí minulých desetiletí... Gaddis je naopak analyzuje s citem a erudicí, nalézá překvapivé souvislosti a v hodnoceních je střízlivý. Kritický je i k americké politice — k machiavellismu tajných operací, podpory diktátorů a vypouštění dezinformací. Následky aféry Watergate naopak považuje za příznak „obnovení slušnosti”.

Kritiky z per renomovaných kolegů (Tonny Judt, David Painter, Geir Lundestad) působí závistivě, když jejich výtky vyvěrají buď z nepozorného čtení nebo z představ, že bez uvedení toho či onoho konkrétního jména a problému nemožno o studené válce psát... V textu lze nalézt několik nepřesností, přesto patří Gaddisovy knihy včetně té poslední k tomu nejlepšímu, co bylo kdy o studené válce napsáno.

Přeložil David Výborný, Slovart, Praha 2006, 278 s., 299 Kč

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz